Za odměnu Oltářík

       Dan měl v pátek noční službu, takže tahle sobota byla pro naši rodinu logisticky náročnější. Ráno jsme vstávali s Honzinou dřív, ale čekala nás pořádná snídaně u McDonalda, tak kdo by odolal. Přijeli jsme na nádraží a vlak, kterým jsme měli odjet do Ústí, podle jízdního řádu měl opustit děčínské nádraží ve tři čtvrtě na 9. Na nádraží panoval neobvyklý ruch, vzhledem k tomu, že byl víkend. Brzy jsme pochopili proč. Koupili jsme si jízdenku a začali se rozhlížet po nástěnné tabuli s odjezdy. Tabule v hale byly prázdné a stejně tak tabule v podchodech a na nástupištích. Kdybychom byli pravidelní cestovatelé, určitě by nás to nezaskočilo, ale takhle... Lidé zmateně pobíhali sem tam a snažili se nastoupit do správného vlaku. Jediní, kdo zůstali v klidu, byli zaměstnanci Českých drah. Možná si toho ani nevšimli. :-) Z amplionu se ozýval  ženský hlas oznamující, kde se co na nádraží šustne, ale byl tak roztřesený, že to cestujícím jejich svízelnou situaci nijak neulehčil. :-) V jednu chvíli jsem se tak naštvala, že jsem zavelela k ústupu a vraceli jsme se zpátky k autu, přestože jsme měli koupenou jízdenku. Teprve venku před nádražím bylo ženě z ampliónu rozumět a my jsme dali dráhám poslední šanci. Vlak zrovna přijížděl a my jsme mohli konečně nastoupit. Musíte uznat, že po tomhle zážitku jsme si pořádnou snídani zasloužili. Dan dorazil o chvíli později a přidal se k nám. Však nás taky čekaly 2 pořádný vrcholy. :-) 

       Dan naplánoval sraz na lesní cestě za malou vesnicí Děkovkou. Tentokrát jsme přijeli načas, ale Hona tam byl stejně dřív. Jeníček nás už netrpělivě vyhlížel. Tentokrát nechali krosničku v autě a jak Jeník pěkně šlapal. Hlavně se jeho tempo sladilo s tím mým a nezaostávala jsem jako jindy. Jediné, co mě znervózňovalo, byly vzdálené výstřely a štěkot psů. Lovecká sezóna byla v plném proudu. Vydali jsme se po rovné lesní cestě, která se rozvětvovala u pěkného odpočívadla. Marně jsem se dožadovala zaslouženého odpočinku a upozorňovala jsem na vkusnou vitrínu, kam strážci lesa umístili předměty, které do lesa rozhodně nepatří. Čas odpočinku ještě nenastal. Když jsme začali stoupat do stále strmějšího srázu a měkké jehličí a listí se změnilo v suťové pole, Hona vzal Jeníčka na ramena. Vysupěla jsem konečně až na vrchol, abych se dozvěděla, že jsme na Třtíně a ne na Dlouhém vrchu, kam jsme měli namířeno. Muži. Na těchto výletech jsem jim vydaná napospas, jim a jejich navigátorským schopnostem. Když se zorientovali a podívali se na mě, na typickou ženu v nesnázích, nechali mě aspoň vydechnout, ale hned vzápětí mě hnali přes hřeben na vedlejší vrchol. :-) Konečně jsme na něj dorazili, byl to další z těch zalesněných vrcholů, kam kromě nás nikdo nepřijde. A v tom je právě ta krása. Výkřiky a vrcholová fotografie stvrdily náš další splněný úkol.

       Poté jsme se vydali k Solanské hoře. Nedá se ani slovy popsat, co nás čekalo, když jsme vyšli z lesa. Najednou se před námi otevřel nádherný výhled do krajiny a všude kolem byla spousta vrcholů, které už jsme zdolali. Neptejte se jaké, protože ani tenhle pohled ve mně nezanechal paměťovou stopu . Obraťte se na naše muže, určitě by je vysypali z rukávu. :-) Bylo krásně, vlastně poslední slunečný den a my jsme si ho chtěli užít. A tak jsme se natáhli na záda, posvačili a já jsem rozdala vrcholové bonbóny. Před odchodem jsem se snažila vtisknout si tohle místo do paměti a uchovat v sobě, co nejdéle pocit, který ve mně vyvolávalo. Mám v sobě takovou malou úschovnu pocitů na podobná místa, ale na jejich názvy se mě neptejte. :-)  Před odchodem jsem si udělala fotku všech 4 mužů, kteří mě doprovázeli a začali jsme se pomalu vracet. Hona mě nedávno nařknul, že nevěnuju dost pozornosti zpátečním cestám a tak se pokusím to napravit. Tahle byla něčím zvláštní. Nejenže jsme přelézali několik stromů spadlých přes cestu a míjeli jsme opuštěné mraveniště, ale cestou zpátky jsme se stavili na zřícenině malého hrádku, který byl dominantou tohoto místa. Jmenoval se Oltářík. A tam už jsme potkali několik turistů, kteří jako my sem zamířili, aby se podívali seshora po okolí a odpočinuli si tu. A zase to byla krása, i když už jsme tu nebyli sami. Nad námi zakroužilo letadlo, které jsme zahlédli už na Solanské hoře a vypadalo to, jako by nás doprovázelo na posledním úseku naší cesty. Hona říkal, že na nás pilot mával křídlem, ale kdo ví, třeba mu jen něco upadlo na zem a on se pro to shýbl. :-) 

       K autu už to bylo co by kamenem dohodil a my jsme měli ještě spoustu času a protože jsme snědli všechny zásoby, zastavili jsme se cestou domů na večeři. Hona nás zavedl do Lovosic do bývalého cukrovaru, který se změnil na restauraci. Bylo to letos asi naposledy, kdy se dalo posedět venku. Jeníček zamířil do dětského koutku a celou dobu jsme o něm nevěděli. Když jsme se najedli, tak jsme se rozjeli ke svým domovům a přemýšleli, kam se vydáme příště na náš první typicky podzimní výlet. Bude to už za 2 dny a protože to plánuje Hona, bude nám to utajeno do poslední chvíle.... :-)  Tak uvidíme.