Vrchovina

     Tak se scházíme v tomhle předvánočním čase, abychom zavzpomínali na náš poslední výlet, který se odehrál jednoho nedělního listopadového dopoledne. Předpověď byla mrazivá a stejně tak startovní nálada. Ten, kdo někdy měnil místo, určitě pochopí, že vás pracovní problémy mohou zcela pohltit a přestanete hýřit optimismem, i když do té doby jste byli v pohodě. A tak jsem poslední dobou nebyla nejplodnější a nebylo to jen věkem. Ale konec chmur vždycky to nakonec nějak dopadne a nemá cenu se tím přehnaně trápit. 
     A tak když jsme se sešli na seřadišti, jehož jméno jsem už dávno zapomněla, potřebovala jsem se dostat do té správné výletní nálady. A víte, co mi pomohlo ? Sluníčko, sněhový poprašek a spousty malých červených jablíček na jabloních, které lemovaly naši cestu. A tak jsme se vydali podél nich směrem k prvnímu vrcholu. Trasa nebyla náročná a tentokrát nás šlo 5. Jeník doma bojoval s nachlazením a tak Táňa zůstala doma s ním. Dostali jsme se k domku na konci vesnice, kde dominantou na jeho zahradě byl malý červený bagřík s velkou lžící . A víte, co dokáže udělat s muži taková technika. Byli jak malí chlapci, kteří dostali novou hračku. :-)) A hned vedle se tyčila meteostanice. která měří všechny ty vlhkosti vzduchu, teplotu apod. Majitel byl zřejmě taky hračička. Teď mi zrovna Honzina pouštěl Tigerbudíka, kterého si stáhl : Jen pro ilustraci čím se muži i ti malí zabývají : Pravý tygr nikdy nespí, pravý tygr jde do akce a co ty jsi tygr nebo lama ? :-)) A představte si, že  tohle by vás budilo každý den. Líbezná představa. :-) U zmíněného domku jsme zjistili, že jdeme špatně a museli jsme se vrátit, ale to že jsme ho mohli vidět ,opravdu stálo za to. Cesta se stočila do lesa a my jsme pokračovali směr Kupa. A na Kupě jsme měli všechny souřadnice po kupě a vykřikli jsme už po nevímkolikáté : Vrchol je dobyt. Dan nainstaloval foťák mezi větvoví stromu a my ostatní jsme se snažili nacpat do jeho hledáčku. Tyhle fotky na samospoušť mají opravdu něco do sebe. A já jsem si pak udělalo ještě jedno foto na svůj mobil jen tak pro radost. Nazvala bych ho Tři muži za smrčkem. Ten třetí byl Hona, ale pozorný čtenář, který čte naše příběhy, je určitě v obraze. :-) A ještě jeden s Johankou, chtělo by se mi říct Tři muži a nemluvně, ale tohle je už Tři muži a malá slečna. Taky jsme tu posvačili a nacpali se vrcholovými bonbóny. 
    Dále nás cesta vedla přes louku, odkud jsme viděli vrchol Varhošť, který jsme neměli v plánu, ale přemýšleli jsme, že bychom ho mohli při zpáteční cestě zařadit. Tak uvidíme. Vrchol Vimperk se skrýval uprostřed louky a bylo obtížné vůbec zaznamenat jeho přítomnost. Ale stalo se, i tenhle byl dobyt. Nakonec jsme zamířili k poslednímu cíli naší výpravy. K Vrchovině. Johanka se začala opožďovat, protože ji začalo bolet ouško.   Využila jsem toho a loudala se s ní. Muži se zatím bavili sledováním stop ženských bot na podpatku. Jak mohla jít na výlet v těhle botech ?  Napadlo mě vysvětlení, že mohla přijet autem , vystoupit a udělat pár kroků.  :) To ženy přece dělávají. Když byl dobyt i poslední vrchol, Johanka už opravdu trpěla. Tak malé ouško a tak velká bolest. Všechno jsme podřídili okamžitému návratu. Stopy výstřední slečny i Varhošť šli stranou. Stačili jsme pozdravit jen osamělého koně v ohradě a vyfotit si ho na pozadí s  Kletečnou. :) Menší  sestrou Milešovky.             
    A kdybychom věděli,  že se už do Vánoc neuvidíme,  tak bychom si určitě popřáli. :) Ale to my nikdy nevíme a asi je to dobře.  Tak šťastné a veselé už nestihnu, tak aspoň  spoustu krásných dnů v novém roce. :)