Vodopády Českého Středohoří - Čertův mlýn, Vaňovský vodopád I. Vaňovský vodopád II.

A protože naši nejmladší účastníci povyrostli, doufám, že se budeme setkávat v co nejhojnějším počtu. 

   Přípravy tentokrát nebyly nijak dramatické, protože jsme se dozvěděli o nedělním výletu teprve v sobotu ráno a sobotní odpoledne jsme trávili v Kerharticích na rodinné oslavě. Teprve v pozdních večerních hodinách jsme zjistili, v kolik hodin máme  sraz a až ráno, kde je místo setkání. Jelikož jsme od Hony zvyklí na utajené bojové podmínky, nijak nás to nerozrušilo . Ráno jsme vyrazili podle souřadnic a nedaleko od cíle Dan pojal podezření, že by na místě nemusel zaparkovat a zastavil kus před seřadištěm.

Tím jsme se samozřejmě opozdili a Hona zřejmě už netrpělivě podupával pod Vrkočem a tak se rozhodl pro nás dojet. Na místo jsme dorazili se vším komfortem v ředitelské limuzíně. :-) 

   A protože je naše skupina otevřená dalším výletníkům, čekal na nás kromě Táni a dětí ještě Tomáš s dcerou Evinkou  Tomáš je z Prahy a je jedním z Honových kamarádů z jednoho z jeho četných zaměstnání. :-) Hona by vám samozřejmě řekl, že největší fluktuant jsem tu já, ale tomu nevěřte. Já, Dan a Honza jsme byli už nadržení na nová dobrodružství, oni vyzbrojení fyzičkou z pravidelného běhání, já jako zástupce biologického odpadu, který se hlavně válí anebo píše. Malý Jeník byl s námi, tak jsem s ním sladila krok a doufala, že to po takové pauze zvládnu. 

   Před námi byl Vaňovský vodopád, největší z našeho seznamu vodopádů Českého Středohoří. Proč začínáme tím největším ? Na  to  jsem se taky ptala a určitě vás stejná otázka taky napadla. Ale... Mám slíbeno, že celý projekt završíme výpravou k Niagárským vodopádům nebo aspoň k vodopádům královny Viktorie. Teda když Hona sežene sponzora. :-) Šlapali jsme do kopce a protože byla krásná teplá neděle, potkávali jsme další výletníky. Když jsme  se blížili, slyšeli jsme šumění vody a pak se nám ukázal v celé své kráse. Padal z výšky  přímo před námi a vůbec mu nevadilo, že ho všichni okukujeme. Celá naše skupina se dostala k němu co nejblíž  a Dan postavil foťák na kluzký kámen . To budou zřejmě úskalí těchto specifických výletů, že tu bude všechno kluzké. Naštěstí to dobře dopadlo a Danovi se již napodruhé podařilo včas dostat před objektiv fotoaparátu.  :-) Potom jsme pokračovali dál, abych řekla pravdu , dlouho jsem netušila, že půjdeme k dalšímu vodopádu ani to, jak se jmenuje. Když mi Hona prozradil jeho jméno, tak jsem zajásala, protože už při čtení seznamu mě zaujalo, jak se jmenuje. Vodopád nad Čertovým mlýnem . Není to romantické ? A opravdu, zbytky mlýna tu byly. Fantazie ovšem musela pracovat naplno, abychom si představili, jak to tenkrát skutečně vypadalo. Čekalo na nás kouzelné místo. Bylo zelené. Vodopád byl sice menší, ale co do polohy si nezadal s tím Vaňovským. A navíc tu nikdo nebyl , až na jednoho osamělého cyklistu, který měl podobný nápad jako my. Když jsem si ho začala prohlížet, připomínal mi pana Jaroslava ze seriálu První republika, který jsme doma všichni sledovali. Honzina sice tvrdil, že to nebyl on a Dan se na něj ani nepodíval, ale pro mě už zůstane tenhle výlet spojený se setkáním s televizním hrdinou. :-) ( Pozn. pro ty, co nesledovali První republiku, hraje v reklamě na mobilního operátora, jak pijí s manželkou šampaňské ve vaně a on se jí ptá , jestli má dost pěny.) Kdo neví ani teď, myslím, že ho pan Jaroslav stejně nebude zajímat. :-))

     Tady jsme si udělali obědovou pauzu a snědli naše zásoby.  Pro mě, která zrovna drží proteinovou dietu, jsou podobné akce peklem. Samozřejmě jsem neodolala salámovému cigáru a buchtičce, kterou nám nabídla Táňa. A i když se tu neženili dneska všichni čerti, mohli jsme být s výletem spokojeni. 

      Na zpáteční cestě jsme si udělali ještě zacházku na už zmíněný Vrkoč, ale rozhodně jsme nelitovali. Bylo krásné počasí a nádherný výhled na hrad Střekov a pod ním se vinoucí Labe. Pak už jsme se vydali k autům  nastal čas se rozloučit . 

      A příště ? To zatím zůstane zahaleno tajemstvím. A kdo si myslí, že mu to nechci prozradit, tak je na omylu. Já sama nevím, jaké bude příště. Ani místo, ani čas ani s kým tam půjdeme. :-))

      A protože jsem se teď nadlouho odmlčela, přidám navíc jeden čtvrteční motoristický zážitek. Určitě ho ocení zejména ženy . Jela jsem z práce a od první chvíle mi auto zvukově signalizovalo, že se něco děje. Po chvíli se na jednom z budíků přede mnou objevil červený panáček. To bude vážný, řekla jsem si, červená vždycky znamená varování. Ale protože jsem pospíchala do Děčína na masáž, rozhodla jsem se to ignorovat. Jenže auto se dožadovalo svých práv a zvuk z občasného pobrukování se změnil v mnohem naléhavější tón. Co teď, zachvátila mě panika. Zavolám Danovi, samozřejmě sloužil jako vždycky, když jsem v úzkých, ale třeba mi pomůže radou. Dan slyšel zvuk taky, protože už byl nepřetržitý. Zastav u krajnice, nemáš otevřené dveře, jsi připoutaná ? Zněly cílené dotazy z jeho úst. Musím uznat, že byly rozumné, ale já jsem byla tak vystresovaná, že jsem na něj hulákala. Nemůžu zastavit, za mnou jede spousta aut, určitě bych způsobila řetězovou havárii, to víš, že mám zavřené dveře, přece nepojedu s otevřenými apod. Pak jsem se zahleděla na toho panáčka a byl mi povědomý. Opravdu měl přes rameno přehozený pás i ten zvuk jsem už slyšela. Chytla jsem přezku pásu a zatahala za ní. Držela pevně. Nakonec jsem zastavila u nedaleké pumpy v Dobkovicích a obešla celé auto, zkontrolovala všechny dveře, pneumatiky, jestli se  auto nechystá hořet ( z toho jsem měla strach nejvíc.) Všechno se zdálo v pořádku. Znovu jsem nastartovala. Bože, bylo to tu zpátky. Panáček na mě pomrkával z palubní desky a kdybych nemusela držet volant, určitě bych si zacpala uši. Jste zvědaví ? Víte, co tomu bylo a jak to dopadlo ? Zkuste si tipnout.

     Dan mi za chvíli volal, jestli už jsem zastavila, tak jsem mu neohroženě řekla, že už se blížím k Děčínu a že teda nepůjdu na masáž, ale do servisu. Musela jsem projet celým městem a přes nový most a už jsem celá zpocená viděla před sebou servis. Najednou Dan ještě jednou zavolal. Nemáš vedle sebe položenou nějakou těžkou tašku, nemyslí si, že vedle tebe někdo sedí ? Tak snad pozná člověka od tašky. Zněla odpověď. A teď mi to došlo. Nepozná. Je to jenom stroj a reaguje na váhu. Zvedla jsem kabelku a co myslíte ? Přestalo to. Uff. Ty jsi mi teda dal. Vždyť tam mám ty tašky pořád a nikdy se to nestalo. To pro mě zůstane navždy záhadou. Nedovedete si představit, jak se mi ulevilo a ještě jsem stihla tu masáž. :-)) A kdo si myslí, že už popouštím uzdu své fantazii a vymyslela jsem si to, tak je na omylu. To se skutečně stalo i když svědka na to nemám. Jen moje Polo. Muži si jistě dovedou představit, jak by to vypadalo v tom servisu.... :-)

     A když jsem večer vyzvedla Honzinu z karate a všechno mu povyprávěla, rozhodla jsem se, že umeju přední sklo, že si to určitě zaslouží za ty ústrky, co jsem mu dneska způsobila. Když jsem šla do kuchyně pro klíče, abych zavřela vrata od garáže zřejmě mě tam zaujalo něco jinýho a já už se tam nevrátila. Přišla jsem tam až ráno a s hrůzou zjistila, že byla celou noc otevřená. Naštěstí to nikdo nebral jako pozvání na noční návštěvu do našeho domu. Ani parta ukrajinských dělníků, která bydlí v protějším domě. Za to jim nikdy nepřestanu být vděčná. Tak zase někdy ....