Velká skála, Stříbrný vrch, Milešovský kloc

     Sraz jsme měli v 10.00 v Lukově, byli jsme na místě o pár minut dřív než Hona. První vrchol byla Velká Skála a tyčila se nad vesničkou Lukovem, kterou jsme měli odtud jak na dlani. Došli jsme k ní po lesní cestě, která byla celá pokrytá spadaným listím a to nám šustilo pod nohama na každém kroku. Kdo už zapomněl, jak dovede podzim hýřit barvami, tak ať si udělá malou procházku do lesa. Ani nemusí vydusávat na nějaký vrchol, stačí, když se podívá kolem sebe. Cesta se začala stáčet do vršku a já jsem se čím dál tím víc zadejchávala. Naštěstí byl vršek kopce na dohled. Po vrcholovém fotu, jsme se vrhli na svačinu, přestože jsem před chvíli snídala. Vrcholové bonbóny byly tentokrát ve znamení blížících se Vánoc. V Tescu už mají záplavu bonbónů s vánoční tématikou, že jsem nevěděla, které si vybrat dřív. Při rozbalování malých pamlsků, které už zdomácněly na našich pravidelných výletech, se rozproudila diskuze, jestli soby vlastní jen Santa Claus nebo i Děda Mráz. Hona tvrdil, že je měl i dědeček Mrazík ve známé pohádce a když jsem mu začala oponovat, že neměl nic, snažil se z toho vykroutit tím, že tvrdil, že sobi jsou pro dospělé jedince neviditelní. Je vidět, že je zvyklý jako vedoucí pracovník, vybruslit z jakékoli ošemetné situace. :-) Dan a já jsme zastávali názor, že soby mohou vidět i dospělci, kteří si dokázali uchovat dětskou duši. Tento názor se zalíbil nakonec všem členům výpravy natolik, že došli ke vzácné shodě a ruku v ruce se vydali zdolat i tu zmíněnou skálu. Nejdřív na ní vylezl Hona a pak jsme se za ním vydrápali i my s Danem. Kluzké listí a mech trochu výstup ztížili, ale když se nám to povedlo, tak jsme nelitovali. Výhledy na Lukov byly krásné a místní opravený kravín přímo vybízel k v současné době tak oblíbené country turistice. Ovšem jen tak mezi námi : 

" Komu by se chtělo vstávat o dovolené ve 4 ráno a tahat krávy za cecíky ? " :-) Chvíle to byla pěkná, ale nebezpečná. Pod nohama kluzké kameny a na zablokovaném krku hlava, která se začala z té nádhery povážlivě motat. Tak jsme začali sestupovat. Napětí rostlo, nohy se podlamovaly a ruce se neměly čeho zachytit. Teď to vypadá, jako bychom slejzali z nějaké osmitisícovky, ale když zapojíte fantazii, tak proč by ne ? Houstnoucí atmosféru odlehčil až Danův pád, který nás vrátil na zem. Pár naražených obratlů a několik zlámaných žeber. Jinak nic vážnýho. To si samozřejmě dělám legraci. :-) Ale stejně jsem byla ráda, že ve ztíženém terénu mám jednoho muže před sebou a druhý mi kryje záda. 

      Po šálku kávy jsme se vydali k autu a zahájili náš drive in. Kdo by jako já nevěděl, co to znamená, tak vrcholy jsou při našem nedbalém plánování teď už tak daleko od sebe, že k těm zapomenutým musíme dojet autem. Jako druhý nás čekal Stříbrný vrch. Komu by připadalo, že o tomto vrchu s poetickým názvem už slyšel, tak se neplete. Prý jsou v našem seznamu 2. Čert ví proč. Ale projekt vymyslel Hona a ručí za jeho správnost a plnění, stejně jako já ručím za napsání všech povídek. :-) Na Stříbrném vrchu proběhly obvyklé rituály a než jsem se stačila pokochat, muži už mě hnali dál. Zavinila jsem si to trochu sama, protože jsem se podívala na meteoradar a sdělila jim, že jsme na okraji velké oblačnosti, která se na nás řítí. 

      Čekal nás další přejezd. Zastavili jsme u lesa a před námi se rozprostíral Milešovský Kloc. Byl celý porostlý stromy s barevnými listy a vybízel nás k jeho zdolání. Muži byli rychlí jako vítr a já jsem se zase propadala na konec pelotonu. Dan a Hona by moje tempo označili za šnečí, proto jsem se jich radši neptala. Občas se ohlídli přes rameno a zkontrolovali, že jsem jim ještě nezmizela z dohledu. Přestože nás Hona strašil, že Kloc bude těžce přístupný, vedla na jeho vrchol poměrně pohodlná cesta. My jsme z ní nakonec sešli a vydali se přímo k vrcholu jako zkušení turisti. Dech se mi krátil a i když jsem se podpírala holí, nohy mi stále více

vypovídaly poslušnost. Abych si zachovala tvář, vymyslela jsem si, že jsem si natrhla achilovku při mém prvním a posledním pokusu o pravidelné běhání a pořád mě to od té doby zlobí. Když skončila debata o natržených vazech, namožených svalech a uvolněných můstcích, vydali jsme se na cestu zpátky. Je to smutný, jak se témata hovoru s věkem mění. :-) 

      Cesta dolů už proběhla bez problémů a my jsme se snažili dohodnout na dalším výletu. Zbývá nám k ukončení celého projektu už jen 7 vrcholů včetně královny Milešovky, kterou si necháváme nakonec. Příští neděli ? Snad. Jestli počasí a achilovka dovolí. :-)