Strážný vrch

Teda už jsme se dlouho neviděli, co ? Nebyl čas, takže nebyl ani vrchol. Tak doufám, že to trochu napravíme teď na podzim, když léto bylo na vrcholy, tak skoupé. Podzim mám ráda, zvlášť když svítí sluníčko a zlátnou stromy. Slunce a modrá obloha je na výlet opravdu to pravé. :-)    

        Přípravy byly tentokrát mnohem pečlivější a měli jsme je na starosti my. Teda spíše Dan. Vybral Strážný vrch, který splňuje výškový limit, opravdu jen když si stoupne na špičky. Dilema nastalo, když jsme řešili, odkud a kudy. Kam  v tom  už jsme měli jasno. Nabízely se nám 3 cesty, ale kterou zvolit. Čekalo nás břímě volby :-) Z Merboltic to bylo moc blízko, z Valkeřic moc daleko a tak jsem vybrala zlatou střední cestu s ohledem na to, že Hona ponese na zádech krosničku s Jeníkem. Teda krosničku. Zblízka to vypadalo jako výstroj na nejvyšší vrchol světa.

        Novosedlo byl náš původní výchozí bod. Zvažovali jsme, jestli nenecháme tentokrát Honzinu doma, protože byl příšerně nastydlej a chrchlal. Nebyl v pondělí a v úterý ve škole a tak jsme doufali, že se za 5 dní volna vyzdraví. Měla jsem také ve čtvrtek a pátek volno, tak jsem se těšila, jak si to užiju. V pátek jsem slíbila Honzinovi automobilový výlet do kláštera v Oseku u Duchcova, kde byla jeho třída na exkurzi. Tenkrát byl taky nemocný. Byl to už náš druhý automobilový výlet podle navigace. Ukázalo se, že Honzina je vcelku schopný navigátor a můžeme se spolu pustit už v podstatě kamkoliv. Jako největší problém se ukázalo ne dojet do cíle, ale v cíli zaparkovat. Klášter byl v centru sice nevelkého města, ale pro mě to byl už problém. Bohužel jsme se trefili do hodinové polední přestávky a přesně v poledne dorazili ke vchodu. Paní z informačního centra zrovna zamykala a nejspíš už se těšila na oběd. Řekla nám, že máme přijít za hodinu a že vstupné mimo sezónu je dvojnásobné. Nebylo divu, že jsme tam byli sami. :-) Trochu jsme prošli město a zaujala nás směrovka 3D bludiště. Potřebovali jsme nějaký cíl a tak jsme se vydali tím směrem. Směrovka nás zavedla k blízkému lesoparku, ale protože se blížila jedna hodina, otočili jsme se k původnímu cíli. Jak jsme se blížili ke klášteru ani jednomu z nás se tam nechtělo. Honzina říkal, že mu není nějak dobře a já jsem namítla, že tam budeme určitě sami a budou se nás nejspíš na něco ptát. A to rozhodlo, zbaběle jsme se vydali k autu a do navigace zadali OC Fórum Ústí nad Labem - pizzerie Michelangelo. A tam jsme teda sami nebyli. Volný den tam přilákal rodiče s dětmi a dětský koutek praskal ve švech. A tak tentokrát byla cesta cíl završená velkou pizzou.  Možná by to mohlo vypadat, že trpím zabíhavým myšlením, ale chtěla jsem poskytnout prostor i pro příběh s Honzinou, protože s námi na vrchol nakonec nešel. 

       A tak zpátky k Novosedlu. Dan měl vtíravý pocit, že by místo srazu nemuselo být to pravé. Víte, co si muži myslí o ženské intuici. A tak když jsme zapálili svíčky na hřbitově, jeli jsme to místo obhlídnout. Nejdříve jsme zamířili do Novosedla. Nakonec se ukázalo, že měl Dan pravdu a že moje intuice zklamala na celé čáře. Když jsme byli necelý kilometr od cíle, silnice se změnila v hrbolatou polní cestu zanořující se do lesa. Ale na navigaci se pořád tvářila jako silnice, přestože naše auto se kolébalo ze strany na stranu a ani při rychlosti 10 km/h se s ní nedokázalo vypořádat. Co naplat. V takových chvílích většinou mlčím jak pěna a čekám na Danův výbuch, že už ty moje nápady zná. :-)  Teď jsem odvážně špitla, že bychom mohli zajet do Merboltic a přehodnotit náš výchozí bod. Naštěstí to nebylo daleko. Původně jsem myslela, že Honovi pošlu fotku místa srazu, ale začalo se smrákat. Našli jsme místo, kde bychom mohli zítra zaparkovat a nálada se výrazně vylepšila. Nakonec Dan navrhl, že bychom se mohli podívat i do Valkeřic, když už jsme tady. Honovi Dan poslal souřadnice obou míst a měli jsme dobrý, že naše mise byla splněna. Večer jsem mu ještě zavolala , protože on byl hlavní šerpa a konečné rozhodnutí jsme chtěli nechat na něm. Určitě nikoho nepřekvapí, že i když všechno bylo domluveno, nakonec jsme skončili každý na jiném místě. :-)  Bůh žehnej mobilním telefonům. Domů jsme přijeli už za tmy a protože Dan slíbil Honzinovi, že oslavíme Halloween opékáním buřtů, museli jsme to splnit. Jenže já jsem se chystala už od rána, že upeču na výlet bábovku a tak to šlo ráz naráz. Bábovka, buřty, růžový šampus a Stardance. Musela jsem podpořit svou jmenovkyni a hlavně Leoše. :-) Marušce jsme připili a Leošovi jsem poslala hlas. Dan poslal hlas Jitce Schneiderové, což jsem úplně chápala. Jde jí to moc dobře. 

      Ráno jsme vstávali v osm, abychom měli dostatečný čas na přípravu svačiny a mohli být na místě v 10.10. Původně jsem si chtěla přivstat a vyrazit o hodinu dřív, abychom mohli celou cestu označit barevnými fáborky, ale pak zvítězila moje lenost a zůstali jsme u klasiky. :-)  Turistické značky a navigace v mobilu musí stačit. Ještě jsme se stavili v Tescu pro vrcholové bonbóny a do Valkeřic dorazili o půl hodiny dříve. Vypadalo to na krásný den, na nebi nebyl ani mráček. Když dorazil Hona s Táňou a dětmi, byli jsme připraveni vydat se na cestu. Na vrcholu nás čekala rozhledna, což při tomhle počasí byla skvělá odměna za vynaloženou námahu. Určitě si čtenář vzpomene na ploché vrcholy ukryté v lese nebo Bukovku zahalenou v mlze. :-) Šli jsme polní cestou a všude okolo byly stromy s krásně zbarvenými listy, že i já která jsem neměla ráda kreslení, jsem si vzpomněla, jak jsme listy ve škole natíraly vodovými barvami a pak je obtiskávali na čtvrtku. Kdo ví, jestli se to ve škole ještě dneska dělá. Honzík vypadal na Honových zádech spokojeně a Johanka nám rozdala dlouhé píškoty. Byli jsme tak zabraní do jejich chroupání, že jsme minuli odbočku. A tak jsme se museli vrátit. Jeník se rozhodl jít po svých a my jsme mu přizpůsobili tempo. To nejvíc vyhovovalo mně, protože jsem nechtěla vyčerpat všechny svoje síly hned na začátku. :-) Hona si to chtěl zkrátit po louce, ale pak na nás stejně musel počkat. Děti ho pak vítaly s takovou radostí, že jsme měli pocit, že se vrací po několika letech strávených na moři nebo v legiích. Jeník vypadal dobře naložený, až do chvíle kdy si všiml, že má Johanka krásný dlouhý klacek, který vždycky chtěl mít. To pak chvíli trucoval a abychom se vůbec pohnuli dál, Johanka se klacku vzdala jako správná starší sestra. A už jsme se blížili k Merbolticím. Prošli jsme vesnicí a Táňa nám ukázala stavení, které původně chtěli koupit než se rozhodli pro dům na Kletečné. A pak už jsme začali mírně stoupat, udělala jsem si ještě pár snímků a potom už jsem se soustředila na stoupání. Johanka už si nahlas stěžovala, že ji bolí nohy a kdybych byla malá holčička, tak jsem si postěžovala taky. :-) Potom ji zaujaly dva velké kameny, za kterými už vykukovala rozhledna schovaná za barevnými stromy. Už to bylo co by kamenem dohodil, ale síly ubývaly. Hona si zapomněl turistické hole, tak pro něho stoupání nebyla žádná legrace. Celou cestu foukal studený vítr a tak jsme se těšili,  že až se budeme vracet pustíme si na louce draka. Ale teď vzhůru na rozhlednu na Strážném vrchu. Jeník mezitím v krosničce usnul, ale probudil se právě včas, těsně pod vrcholem. Tady jsme potkávali turisty, kteří se už z rozhledny vraceli a když jsme dorazili těsně pod ní, byla zrovna v obležení několika návštěvníků. Někteří byli nahoře a pár jich sedělo na lavičkách a zrovna svačili. Na to jsem se taky těšila. Ale teď ještě vylézt po žebříku a další vrchol máme v kapse. Výhled byl krásný, i když v mírném oparu. Rozproudila se diskuze, jestli je vidět Milešovku a z které strany na nás vykukuje. Já jsem bezpečně poznala Bukovku a Sněžník a to mi ke spokojenosti stačilo. Dan nastavil foťák na samospoušť a udělali jsme fotky vrcholovky v přítmí rozhledny. Dole už čekali další návštěvníci a tak jsme jim museli udělat místo a sestoupit dolů. Na lavičce jsme si dali bábovku, housky a hlavně vrcholové bonbóny. A protože jsem nechtěla nikomu usnadnit břímě volby, koupila jsem bonbóny oříškové, mléčné, hořké a bílé. Nakonec se snědli všechny, volba nevolba. :-) Jeníka nejvíce zaujaly termosky, na jejichž otevírání a zavírání si trénoval svou sílu a zručnost.

       A pak už jsme šli zpátky. Na louce jsme vytáhli draka, ale jako na potvoru se vítr skoro uklidnil a jeho krátké poryvy na draka padákového typu nestačily. Nejvíc byl zklamaný Jeník, dával to za vinu tatínkovi a tak jsme mu marně vysvětlovali, že větru, dešti neporučíš. :-) Naštěstí mají děti krátkou paměť a když Hona draka uklidil, za chvíli si na něho ani nevzpomněl. Vraceli jsme se stejnou cestou a slunce se pomalu sklánělo k západu. Chlupatou housenku, kterou jsme potkali na cestě tam, už jsme neviděli, nejspíš se už taky vydala k domovu. Její tempo určitě nebylo o moc pomalejší než to naše. Když jsme dorazili k autům, děti se ještě povozily na kolotoči a pak už jsme se rozloučili a vydali se každý jiným směrem se slibem, že si to brzy zase zopakujeme. :-) 

 

Dan už mě volá, abych přestala psát a začala plnit manželské povinnosti. Tak to musím ukončit. Hledám žehličku, ale teď jsem si všimla, že už žehlí sám. Tak to ho nebudu rušit, žehlení košil na služební cestu, to byla vždycky jeho specialita. :-))) Začala jsem to po sobě číst a nahlas jsem se zasmála tak, že Dan málem upustil horkou žehličku na zem. Tak toho nechám a posílám to naostro. :-)