Štěpánovská hora, Hlaváč, Mravenčí vrch

 

     Jak se tak říká,slovo vrchol v poslední době skloňujeme ve všech pádech. A minulý týden jsme dobyli tři. Kolik zbývá ? Tak to teď zrovna netuším. Příprava tentokrát začala zase o den dřív a o to s větší pečlivostí,že jsem chtěla tentokrát oslavit můj svátek. Měla jsem v pátek do 4, taky kdo jiný by tu před Velikonocemi vysedával a Dan byl samozřejmě v práci přes noc,kdo jiný by tam před Velikonocemi léčil... :-) Doma na mě čekal Honzina,který mi oznámil,že ve škole nic zvláštního nebylo a že ze všeho co psali, má dobrý pocit. :-) O jeho dobrých pocitech už víme své,ale zase není potřeba,aby se z očekávání špatné známky stresoval,ted mě napadá,že to on se nestresuje ani když ji pak dostane,od toho jsem tu já. Ale abych příliš neodbočovala,maminka už mi připravila těsto na narozeninové koláčky a než jsem se vzpamatovala, měla je už naflákané na plechu,i když nebyly úplně podle mých představ,řekla jsem si,že darovanému koni na zuby nekoukej. :-) Co naplat doba se neustále zrychluje.  Navíc mě uchlácholilo,že je měli jíst samí muži a Johanka,tak jsem se kritiky,která je tak typická pro dnešní ženy,neobávala. :-) I když Hona si kritizováním s dnešními ženami nezadá. :-))  Večer jsme se s Honzinou chtěli nejdřív dívat na Big Lebowski na náš oblíbený úchylný film,ale já jsem pak měla náladu spíš na něco romantického a tak jsme pustili Navždy a daleko,které jsem výhodně nakoupila v Tescu. Vůbec nakupování dvd výhodně,to je můj oblíbený koníček,i když většinou na ceny spíš nekoukám. A přestože jsem film viděla snad 10x,moc jsem si ho užila. Usnula jsem přesně v pravou chvíli,kdy Tom Cruise dostal pořádně na ciferník ve zlomovém zápase  filmu. Díky tomu jsem si mohla vychutnat romantické vyvrcholení,protože jinak bych určitě nevydržela. :-))) Nicole to tam moc slušelo a člověk se nemohl divit Tomovi,že se kvůli ní nechal zflákat jak žito. :-) Tak to jsem zase odbočila ale jen trochu. Ráno jsem nemohla dospat,nevím,jestli za to mohla cestovní horečka nebo moje počínající stařecká nespavost,ale od 5 hodin už jsem nezabrala. Přišlo mi hloupé takhle brzo vstávat a začít smažit řízky,tak jsem se ještě 2 hodiny válela. Kdybych vstala,zjistila bych včas,že nemám strouhanku  a mohla jsem zajet do Tesca. Vždycky mě zajímalo, kdo tam v tuhle hodinu chodí. Tak příště.  Tak čas se naplnil a já se nedostala ani k odjezdu.

 

To be continued....    

 

 

    Po sbalení nejnutnějších věcí a drobném incidentu kvůli nabíjení foťáku jsme konečně vyrazili. Tentokrát to bylo s mezizastávkou v nemocnici,kde jsme nabírali Dana, čerstvého a plného sil po službě. Sledování na Googlu se tentokrát ukázalo jako nevýhoda,protože Dan viděl,že v době,kdy jsme měli být už tam, jsme teprve vyjížděli. Nemělo cenu lhát. Musela jsem si přiznat,že tentokrát přijedeme pozdě kvůli mně. Ale měli jsme to dál,ne ? :-) Dan v atriu už mezitím spořádal palačinku. Všiml sis,že muži si zkracují čekání jídlem ? Já jsem se těšila na fornetti,ale zapomněla jsem,že mají víkendový provoz. Musela jsem se spokojit se skořicovým šnekem. :-) Po rychlé výměně řidičů jsme vyrazili. Sraz jsme měli v Lukově, v moc hezké malé vesničce,kde nás za plotem vítalo velké prase. Myslím,že jsme pro něj byli taky milým rozptýlením. Hona mi popřál k svátku,což mě překvapilo a udělalo mi to radost. Pak už jsme se vydali směr Štěpánovská hora. Kdo by si myslel, že jaro už ovládlo všechno kolem,tak by byl na omylu. Čím výš jsme stoupali,tím více sněhu všude leželo. Ale slunce svítilo, nebe bylo modré a kolem ani živáčka. Když jsme vylezli na plochý vrchol hory, potkali jsme pána,který se hrabal uvnitř lesní školky ve starobylém hradišti. Myslím,že byl překvapený, že nás vidí a nabídl se,že nás vyfotí. Tak poprvé zaznělo : Vrchol dobyt a bylo to zdokumentováno lépe než na samospoušť. Já už jsem netrpělivě vyhlížela místo,kde bychom mohli uspořádat oslavu. Našli jsme si pěkné místo kousek od lesního jezírka a i když poblíž byli hledači pokladů,oslavu nic nerušilo. Myslela jsem,že bych je pozvala taky,ale měli jsme jen jeden malý šampus. Po přípitku jsme se pustili do koláčků, všichni si mohli vybrat a nejvíc na odbyt šly povidlové. Po řízkách jsme pokračovali v další cestě.

    Vrátili jsme se do školky a objevili kešku pana Koníčka,která nemohla uniknout zkušenému oku hledačů. Čekal nás Mravenčí vrch. Podle názvu to vypadalo,že bude pokořen snadno,ale myslím,že stoupání na jeho vrchol bylo nejnamáhavější. Odtud byl krásný výhled do kraje a na Milešovku,královnu Českého středohoří. Pak jsme pokračovali k Hlaváči. Tam se mi líbilo nejvíc. Udělali jsme si další přestávku a dojedli poslední zásoby. Než jsme na něj vylezli,potkali jsme muflona a 2 srnky a vůbec žádného člověka. Krása. Poslední obyvatel lesa,který nám zkřížil cestu,by urcitě tak vstřícný nebyl. Viděl ho jen Dan a radši jsme se mu vyhnuli. Jedno prase za den stačí a lepší je to za plotem. Na 4.vrchol jsem se už necítila,tak jsme ho nechali na příště a vydali se zpátky k Lukovu. Pořád bylo krásně,tak jsme si tam sedli ješte na lavičku,aby v nás mohly zážitky ještě správně doznít. :-) Johanka s Honzinou si pouštěli bubliny, já jsem si prohlížela rozbité koleno a Hona nám ukázal jak přes dalekohled pozorovali zatmění slunce. 

    Pak nás ještě pozval na návštěvu a přestože mě doma čekaly velikonoční přípravy, tak jsme jeli. Táňa s Jeníkem byla na procházce a když se vrátili,tak jsme jim povyprávěli,jak jsme se měli. Říkali,že už se těší,až budou chodit s námi . Dan si dal s Honou whisku,tak jsem musela řídit,naštěstí jsme jeli mým autem  a Dan mi říkal kudy mám jet a přestože jsem měla zapnutou navigaci,vůbec jsem se na ni nedívala. V Trmicích se mě Dan zeptal,jestli jsem se někdy setkala s retardérem a jestli vím na co je. Odpověděla jsem, že mě jen tak něco nezretarduje a byla jsem ráda,že už vidím mně známou dvouproudovku,po které jezdím z \Globusu. Tam jsem si byla už jistější. Domů jsme dorazili kolem půl osmé a a to už jsem věděla,že nebudu nic dělat,svalím se k televizi a otevřeme si další šampus,tentokrát velký. Měla jsem přeci pořád ještě svátek. :-))