Využili jsme posledních slunečných dnů a volného dne uprostřed týdne a vyrazili na další vrchol. Tentokrát ve středu. Hona k našemu překvapení tentokrát vybral jen jeden vrchol. Tak to byl sváteční výstup, nejen proto že byl svátek státní, ale že jsem Honovi slíbila, že mu uspořádáme oslavu narozenin. :-) Napínal nás do poslední chvíle a instrukce poslal až v pozdních večerních hodinách. K mé radosti byl sraz až těsně před polednem. Volal sice dopoledne, že se o hodinu spletl a chtěl sraz posunout o hodinu dopředu, ale na to už bylo pozdě, zrovna jsem teprve vstávala. A víte, jak dlouho trvá příprava na obyčejný vrchol, natož ten narozeninový. :-) A přestože jsem mu slíbila, že se pokusíme přijet o chvíli dřív, nakonec jsme přijeli zase pozdě. Jeník házel žabky do malého rybníčku v Němčí, právě když jsme přijížděli. Radostně nám zamával a byl připravený vyrazit. Tentokrát se nesl ještě v krosničce, ale příště k mé velké radosti už půjde pěšky jako velký kluk, abychom mohli sladit tempa. Ale nepředbíhejme. Teď jsme se vydali lesní pěšinou směrem k Skřivánčímu vrchu. Upozorňovala jsem Honu den před tím, že už začala lovecká sezóna a že bychom si v lese měli dát pozor. Ale copak se dá zjistit, odkud kulka přiletí ? Když jsme míjeli moc hezký dřevěný posed, tak jsem si na to vzpomněla. Byl prázdný a po lovcích ani památky. Kousek za posedem se nám otevřel krásný výhled na louku, která byla zpola ve stínu a zpola ozářená sluncem. Přímo lákala k zvěčnění a myslím, že to byla ten den moje nejhezčí fotka. Louka se začala zvedat do zalesněného vrcholu a to byl náš cíl. :-) Netrpělivě jsem vyhlížela skřivánky, ale víte, jak to bývá s názvy. To je podobné, jako když jsem na Trpasličích kamenech hledala trpaslíky. Taky byli zrovna fuč. Výstup nebyl nijak náročný, i když Hona se s krosničkou na zádech určitě zapotil.
Cesta k vrcholu byla volná, žádné křoví, ploty ani kopřivy. Jen vysoké stromy a všude kolem spadané listí. Pod nohama nám příjemně šustilo. :-) Nahoře ani nikde okolo nebylo ani živáčka, snažila jsem se Honovi namluvit, že jsem mu vrchol pronajala na soukromou narozeninovou oslavu, ale myslím, že mi nevěřil. Už ví moc dobře, jak si dovedu vymýšlet, ale to je jen trénink na psaní příběhů. Nejdříve jsme samozřejmě udělali vrcholovou fotku a pak už jsme se pustili do oslav. Utvořili jsme špalír a jeden po druhém popřáli Honovi k jeho šestačtyřicátým nebo čtyřiašedesátým narozeninám. Tak přece jen k šestačtyřicátým. :-)) Tohle mi určitě škrtne, já už ho znám. On je hrozně přísný vydavatel. Po předání daru jsem vytáhla barevné kelímky a šampusy a jak tak špunty létaly vzduchem, vyplašilo to posledního skřivánka, který si řekl, že tohle nemá zapotřebí a odstěhoval se. :-)) Dan s Honou po přípitku odešli prozkoumat okolí a nás nechali napospas lesu. Já jsem se zatím snažila udržet veselou narozeninovou náladu a nalévala Honzinovi a Jeníkovi dětský šampus. Když se dlouho nevraceli, Jeníček se už začal shánět po tatínkovi, tak jsem se mu snažila vysvětlit, že ho tam tatínek nenechal, jako to bylo v té pohádce a že se za chvíli vrátí. Shánějte tady v lese nějakou Mařenku jako náhradu za ztraceného tatínka, když všechny děti sedí doma u počítače. :-) Naštěstí našli cestu zpátky a zanedlouho se objevili mezi stromy. Přestože jsem vzala menší šampus ( pozn.autora máme v lednici všechny velikosti a přizpůsobujeme je aktuálnímu počtu účastníků ), měla jsem co dělat,abych ho vypila, protože řidiči si zase jen cucli.
Zpátky u auta jsme byli docela brzy a Hona nás pozval jako oslavenec na pozdní oběd do Hospůdky U lípy. Zjistila jsem, že jsem tam nebyla celou věčnost. Naposledy snad před 20 lety. A pak už jsme se rozloučili a slíbili si, že se uvidíme hned tuto sobotu, abychom dohnali skluz. A i když už máme i po sobotním výletu, zatím nic neprozradím. Ten si zaslouží svůj vlastní příběh. :-)
