Silvestrovská královna

Tak jsem tu naposledy a čeká mě napsat poslední vrcholové povídání. Máme Silvestra, poslední den v roce a nás čeká výstup na Milešovku. Královnu jsme si nechali úplně nakonec, abychom ji vzdali hold splněním našeho projektu. Krátce po poledni jsme přijeli na Kletečnou k Honovi a Táně, kde jsme měli trávit Silvestra. U nás ani v Ústí v té době sníh nebyl. Když jsme přijeli tam, tak ne že by tam sníh měli, ale měli to tam všechno krásně bílé jako v zimním království. Na stromech, na domě i na prádelních šňůrách byly krystalky ledu a dohromady to tvořilo obraz bílé zimy, tak jak jsme ji zažili jen jednou, když jsme lezli na Bukovou horu. Bylo to dokonalé a přispívalo k tomu i to, že jsem na zledovatělých silnicích nemusela řídit já a mohla jsem se jen dívat z okýnka ven. :-) 

Táňa s Honou už byli připraveni a mohli jsme vyrazit. Johanka s Jeníkem byli nemocní, tak zůstali doma s babičkou. Po krátké přípravě jsme naskákali do aut a vyrazili do Bílky, kde bylo naše startovní místo. Chvíli jsme se sice dohadovali, jestli nepůjdeme pěšky už z Kletečné, ale ztroskotalo to na mé nedisciplinovanosti a hlavně netrénovanosti. Co naplat. Vždycky musí být něco nejmenší, nejkratší a nejpomalejší. Já takových nej mám spoustu. :-) Když jsme dorazili do Bílky, vypadalo to tam jak na Václavském náměstí. Bez přehánění. Pochopila jsem, že můj nápad vylézt na Milešovku zrovna na Silvestra nebyl tak originální, jak jsem si původně myslela. Stejný nápad dostalo několik stovek lidí z celého blízkého i dalekého okolí. Když se nám podařilo zaparkovat obě auta, tak jsme se zařadili do houfu a vyrazili jsme. Všimli jste si, že když je pohromadě víc lidí, tak spolu automaticky začnou soutěžit ? Kdo bude dřív nahoře ? Nebo kdo předběhne nejvice lidí ? Na mě to působí úplně opačně. Já začnu víc a víc zpomalovat a propadám se stále hlouběji a hlouběji na konec řady. Tempo bylo svižné a já jsem zase nemohla popadnout dech. :-)  Prostě tu chyběly děti, které by vykřikovaly, že už nemůžou a že je bolí jejich malé nožičky.  Nakonec jsem se stala takovým štafetovým kolíkem naší výpravy. Nejdříve mě chvíli podpíral a popoháněl Hona a pak mě předal Danovi a Honzinovi, kteří mě vyvlekli až na vrchol.  A to se ještě střídali v nesení vrcholového dortu, který byl takovým zlatým hřebem našeho projektu a sladkou odměnou za to utrpení. Teda utrpení to bylo jen pro mě, pro ostatní to byla radost.  Celou cestu nás provázela mlha a dost velký mráz. Ale když jsme stanuli nahoře, úplně se to změnilo. Výhled byl jak z letícího letadla, které se už dostalo nad mraky a do malých kulatých okýnek se mu opíralo sluníčko. Přesně tak to vypadalo.

A z bílých načechraných mraků vykukovaly vrcholky ostatních kopců, na kterých už jsme  byli na našich předešlých výletech. Krása. Už mi ani nevadilo, že je tam tolik lidí. Prostě každý to chtěl vidět.

Když jsme udělali fotky mraků a hor a všeho co nás zrovna zaujalo, tak jsme potřebovali fotku poslední. S vrcholovým dortem. Našli jsme prázdný stůl a vybalili dort z krabice. Abych vám ho přiblížila ....

I když si myslím, že tahle poslední povídka by si určitě zasloužila přiloženou fotodokumentaci, tak kdyby náhodou nebyla.... tak dort byl pokrytý bílou marcipánovou krustou a do něho byly zapíchané fondánové smrčky.  A pod nimi byl nápis vrcholy. Když do nich Tána napíchala svíčky a Hona je zapálil, dort byl připravený na závěrečné foto. Nemusím vám říkat, že to zaujalo nejednoho turistu a ozývaly se výkřiky jako " Hele někdo tady slaví narozeniny  " apod. Číslice na dortu tomu samozřejmě neodpovídala, protože kdo z nás účastníků by vypadal na 52 ? ( přesně tolik vrcholů jsme zdolali ) Všichni samozřejmě vypadáme výborně a  o nějaké takovéhle číslici nemůže být ani řeč. :-)) Po vyfocení se na něj Hona vrhnul s loveckým nožem a protože jsme neměli ani talířky ani lžičky, nezbývalo než ho jíst rukama. Když jsem dojídala ještě jsem zaslechla od vedlejšího stolu : " Podívej na tu paní, co se nejvíc cpe, ta že vypadá na 52 ? Leda by tu číslici omylem otočili. " :-))) Pozn. autora Děkuji moc slečně z cukrárny Kamélie, která mi pomáhala s výběrem dortu a díky ní měl dort takový úspěch. Samozřejmě jsem zkoušela ostatním namluvit, že jsem ho sama vyráběla , ale nikdo mi to nevěřil. :-) 

    A protože se začalo už připozdívat, vydali jsme se na zpáteční cestu. Před sestupem jsme se posilnili kuřecími řízky, protože dort byl tak sladký, že jsme to museli něčím zajíst. Zařadili jsme se do nekonečného zástupu, který směřoval dolů  a s ostatními jsme se sunuli k Bílce. Cesta dolů byla mnohem příjemnější, i když nás tam čekala zase jen mlha. Odjeli jsme zpátky na Kletečnou, kde jsme pak společně oslavili Silvestra. Taky jsme diskutovali o dalším projektu. Vodopády, hrady nebo poklady v Českém středohoří . To se ještě uvidí a čtenáři se to dozví, pokud mi bude ponechána funkce kronikáře. :-). Říkala jsem, že vodopády bychom mohli zakončit stejně důstojně jako vrcholy a zajet k Niagáře nebo aspoň do Afriky k vodopádům královny Viktorie. Co říkáte ? Nebylo by to hezké ? 

    

Tak vám všem přeju hodně štěstí v novém roce a ať se vám splní aspoň nějaký z vašich snů. A ten můj ? Objet všechny majáky na světě. A protože je to sen hodně neskromný, tak aspoň některé třeba ty ve Středozemním moři. :-)