Sedlo

 

Tak přemýšlím,co přinesl minulý týden,bylo toho dost. Vrátím se k našemu dalšímu zdolávání. Příprava začala už v sobotu večer,kdy jsem upekla čokoládovou bábovku. Šili s ní všichni čerti,které jsem do ní rozpustila. Zasloužila by si vynést na nějaký Čertovský vrch,ale ten v seznamu nemáme. :-) Čekalo nás Sedlo. Další sedmistovka. Sraz jsme měli v Horní Vysoké a přestože jsem Danovi říkala,že musíme vyjet dřív, zase nás Hona s Johankou předběhli. Já u toho vždycky hrozně trpím,protože sama spíš všude chodím dřív. Tady jsem bohužel jen pasívní člen naší automobilové posádky. Ale aspon jsme byli na správné straně Labe. Pochod začal docela idylicky, že jsem se i rozpovídala  a zavzpomínala na svou první návštěvu McDonalda v Moskvě. Hona nás upozornil na značku Pozor jezdci na koních a jinak nedal než že si ji musíme vyfotit. Šli jsme cestou necestou a nakonec přišlo stoupání, no jednou to přijít muselo,protože vrchol je odjakživa nahoře,i když vždycky tajně doufám,že jednou to přijde a půjdeme tam s kopce a nebo aspon po rovině. Je to jako s těmi filmy se smutným koncem, u kterých nikdy nepřestanu doufat,že tentokrát se všechno v dobré obrátí. Kopec byl opravdu úctyhodný, nepřestala jsem Honu podezírat,že nevybral tu nejsnazší cestu a dalo se tam dostat mnohem pohodlněji. :-) Pomalu mi docházela řeč,tuhly svaly na nohou a plíce bily na poplach. Ale výlet byl krásný i počasí se vydařilo a odměnou nám byla krásná vyhlídka do kraje,liduprázdné lesy a svačina na skále s obrovským křížem. Tam se mi to líbilo nejvíc, i když jsem měla pocit,že jeden chybný krok stačí a staneš se potravou ptačí. Ale žádného supa jsme neviděli, ti se spíš stahují do měst a jsou všude kolem nás. Přesto nás potkala malá nehoda, Honzina trochu nešetrně položil batoh s termoskou a ta se roztříštila na malé kousky. Z nostalgie jsem ji všude nosila,ale ted jsme si konečně mohli koupit novou nerezovou jako správní turisti. Hona měl naštěstí zásobu tedy hodně sladkého ale přece jen čaje. I když jsem měla pocit,že by v něm lžička zůstala stát,tak kupodivu tekl. :-) A on se s námi rozdělil. :-) Já jsem na tom i vydělala,protože jsem mu mohla vrátit 2.díl Lisbeth,který jsem omylem vláčela s sebou a stával se stále větší přítěží. A pak že měla Lisbeth 40 kg i s postelí,já měla pocit že váží nejmíň cent.   Když jsme konečně dosáhli vrcholu, všechno jsme zdokumentovali pro příští generace a vydali se na zpáteční cestu. Snažila jsem se pořídit i pohyblivý záznam zvukový,ale příliš zdařilý nebyl. :-) Cestou jsme počítali letokruhy až nás značka dovedla kolem honosné hájovny,která připomínala spíše sídlo místního bosse až k mauzoleu. To mělo už dobu své největší slávy  za sebou   a lešení,které hyzdilo zadní část budovy,vyvolávalo dojem,že tam bude snad navždy. Na poslední vyhlídku se mi už nechtělo,protože mě bolela noha,ale co naplat přece nezůstanu pod vrcholem. :-) Doklopýtala jsem k autu a přemýšlela,jestli zítra budu moci se ctí reprezentovat naši rodinu v tanci,kterému jsme se upsali. :-) Ale to zas příště, trochu mě limituje ,že si tam byl a nemůžu si tak vymýšlet jako jindy :-))