Tak jsme tady zase po dlouhé době zpátky. Chtělo by se mi říct v plné síle,ale u mě to ještě tak není. Jsem zatím jen rekonvalescent a do plnohodnotného turisty mám ještě daleko. Poslední sobotu v červenci jsme se rozhodli pro zdolání vrchu Kletečná, která se tyčí vedle královny Milešovky a je známá svým pravidelným tvarem. Tentokrát to bylo pro mě ztížené tím, že jsem šla dopoledne do práce. Bohužel to jinak naplánovat nešlo, protože o letošních prázdninách se naše služby nekryjí,takže buď sloužím já nebo Dan anebo máme dovolenou a jsme nedostupní. :-) I když teď mě napadá, že první týden v červenci jsme měli dovolenou a protože jsme ji trávili v Litoměřicích, navrhli jsme Honovi, že bychom mohli 1 vrchol zkusit. Ale Hona si vybral místo toho návštěvu dolu Starý Martin, kde se doloval cín. Věřili byste tomu ? :-) Ale nakonec se to ukázalo jako prozíravé řešení, protože já bych v té době nevylezla asi ani... no prostě nikam. :-) Důl se nám podařilo navštívit až na druhý pokus, protože jsme nebyli dostatečně vybaveni pod zem. Helmy, svítilny a krumpáče nám chyběly. A tak jsme se nakonec na svět přece jen dívali svrchu a vyjeli jsme lanovkou na Komáří vížku.
A teď už k zmíněné sobotě. Odjela jsem ráno do nemocnice a zakotvila v laboratoři, ne že by se mi nechtělo radši jít do bufetu v atriu,ale nedalo se nic dělat. Tak jsem si tam aspoň došla do automatu pro kafe, abych nastartovala den. Co jsem dělala v práci a jak jsem krotila celé dopoledne mikroby, o tom se nebudu rozepisovat, protože kdo to nikdy nezažil a není zasvěcený, toho by to stejně nechytlo. Ale kdo by měl zájem,tak pro něho můžu otevřít mikrobiologické okénko. :-) Dan s Honzinou přijel v poledne a protože jsme sraz na Kletečné měli až po druhé hodině, došli jsme si ještě na oběd. Bylo krásně, tak jsme seděli v Ústí na náměstí v mexické restauraci. Venku. Byla jsem na sebe tvrdá a objednala jsem si jen zeleninový salát, protože během rekonvalescence jsem přibrala. Nakonec jsem měla takový hlad, že jsem po Honzinovi ještě dojedla kus plněné tortilly. Dan během oběda bojoval s vosami a nedopřál jim ani sousto. Jedna obzvláště odvážná to zaplatila životem. A pak už jsme se vydali na cestu, jela jsem já a bylo to zase jako bychom tam jeli poprvé. Cesta mi vůbec nebyla povědomá a musela jsem se nechat navigovat. :-)
U Hony jsme dostali velké cappucino a protože jsme s ním tak trochu počítali, nechali jsme si na ně místo. A pak už jsme čekali až se probudí Honzík, aby s námi i s Táňou mohli jít poprvé zdolávat. Nevíme, jestli byl tak plný očekávání nebo něco špatného snědl, ale jak se probudil, tak zvracel. V podstatě do té doby než jsme odešli. Ale kdo říká,že všechno musí být v životě na první pokus ? Vždycky máme šanci to zkusit znovu. Většinou.
Vyrazili jsme. Po pár metrech jsem věděla, že to nebude úplně ono, ale rozhodla jsem se to pokořit. Vybrali jsme tu snažší cestu a byla jsem za to vděčná. Po Honovi od samého začátku šplhala klíšťata a přestože se mu jich podařilo většinu setřást, jedno si přinesl jako suvenýr domů. Čert ví,co na něm viděli. :-) Úplně bych zapomněla na Bobinu, šla taky s námi a moc si to užívala. Teď mě napadá. Víte, kdo je Bobina ? Je to pes. :-) Po krátkém ostrém pochodu jsem byla vděčná za malinovou přestávku. Moc lidí tudy asi nechodí, bylo jich tam spousta. Pak už jsme začali stoupat. To se mi ještě přitížilo. Naštěstí se nám do cesty postavila keška a my jsme si udělali další přestávku. To už jsem seděla na kameni a sbírala síly na poslední úsek. Možná to vypadá jako bych lezla na Mount Everest, ale pro mě to tak opravdu tentokrát bylo. Jen jsem si doma zapomněla kyslíkovou masku. Jo mimochodem, byli jsme s Honzinou v kině a dávali tam upoutávku na nový film,který se Mount Everest jmenuje. Určitě to bude zážitek. Už v září a hraje tam Keira Knightley . :-) Konečně. Byli jsme tam. Další vrchol v kapse a další cvakání fotoaparátů. Znělcová hora podlehla. A kýžená odměna ? Nádherný výhled. Ale opravdu. Jeden z nejhezčích a že už jsme jich viděli. Svítilo sluníčko a pofukovalo. Je to taková Větrná hůrka. A na vrcholu jsem se dozvěděla jednu zajímavost. Je tam pomníček Jardy Nekonečného, který tam se svou vyvolenou měl první schůzku. A víte jak to chodí na prvních schůzkách. Jenže tenkrát nejen pofukovalo, ale stáhla se i mračna a do Kletečné uhodilo Nezachránila je ani královna, která je vyšší a tyčí se hned vedle. Prostě tentokrát uhodilo sem. Ale je to jen pověst. Málem bych zapomněla na bábovku, kterou jsme si ještě dali a která byla opravdu výborná. Pekl ji Hona. Bábovky jsou jeho specialita. :-) A pak jsme se vydali dolů. Dan jako správný gentleman mi byl oporou na cestě zpátky a jak jsme se blížili ke kapličce, už jsme slyšeli hudbu hrající k poslechu a tanci a všichni kletečňáci už seděli kolem ohně. Honzík stál na pumpě a pokoušel se pumpovat. Už mu bylo dobře. Společenský večer začínal. My jsme si dali další cappucino a vyrazili jsme domů. Měla jsem před sebou další pracovní den. A věřili byste tomu, že i zpáteční cesta mi připadala jako něco nového a nepoznaného ? Jsem prostě šťastný člověk. Většinou. :-))
