Javorský vrch

 

     Většinou nezmiňuju přesné datum výpravy,protože to není důležité, ale teď udělám výjimku. Měla jsem totiž narozeniny. Radost z toho, že to tak vyšlo, trochu kalil fakt, že jsem šla zase do práce. Tentokrát jsem měla štěstí, protože vzorků přišlo méně a jak my říkáme, služba byla klidná. Tak jsem si dovolila uspořádat malou ranní oslavu. Laborantky byly nadšené a pracovaly s o to větší chutí. Skončila jsem ve slušném čase a protože sraz byl tentokrát ve Slavošově, který je mezi Ústím a Děčínem, jela jsem ještě domů. Doma se rozproudila debata, kam půjdeme na oběd, protože když sloužím, jsem vaření ušetřena. A když mám narozeniny, jdeme na oběd do restaurace. Padaly samé otřepané návrhy, samá místa, kde už jsme byli mnohokrát. Tak jsem vyslovila přání jet do restaurace U krále, která je přímo u hlavní silnice hned za Ústím a jezdíme kolem ní do práce. Jezdíme kolem ní 16 let a nikdy jsme tam nebyli. Hlavně byla pro dnešní výlet na velmi výhodném strategickém místě. Od místa srazu doslova co by kamenem dohodil. :-)  

     Seděli jsme na terase restaurace a kupodivu bylo docela plno, i když jídlo bylo trochu přesolené, bylo to hezké místo a servírka byla příjemná. Měli jsme ještě spoustu času a tak jsme se rozhodli jet do Slavošova. Auto jsme nechali na konci vesnice u velkého stromu a protože jsme měli ještě tři čtvrtě hodiny čas, roztáhli jsme deku a začali lelkovat. :-) To byl povel pro místní komunitu klíšťat, okamžitě byli v pohotovosti a začali po nás lézt. Teď už vím, že klíšťata žádný vkus nemají, berou to všechno šmahem. Je s podivem,že se do nás žádné nezakouslo.  Splatili jsme časový dluh za všechny pozdní příjezdy v minulosti. V půl čtvrté přijel Hona s Táňou a dětmi. Byla to premiéra celé naší výpravy. Na Honzíkovi bylo vidět, že je plný očekávání  a čekal co se bude dít. :-)  A protože nedávno oslavil 2.narozeniny, Hona měl připravenou krosničku, kterou po pár krocích plně využil. Nejprve si připadal trochu sešněrovaný, což úplně chápu, že pro jeho vzletnou povahu to byl zatraceně stísněný prostor. Počasí ale  bylo příjemné a nebylo takové vedro, jaké nás sužuje v posledních dnech a na vrcholu jsme se mohli těšit na mírné pofukování. Nejdříve jsme míjeli ekofarmu, kde se za plotem pásly kozy a mezi nimi se vyjímaly i dvě lamy. Ani bych se nedivila, kdyby ve vedlejší restauraci měli na jídelníčku lamí guláš. Jestli se někomu zdálo, že poslední vyprávění bylo trochu pesimistické, tak ho musím uklidnit, že tentokrát jsem se cítila dobře a i když jsem stejně byla pořád vzadu, moc jsem si to užívala. 

    Těsně než jsme měli začít stoupat, jsme si všimli, že za zády se nám vypíná Milešovka s Kletečnou, tak jsme si udělali pár snímků. Pak jsme se vydali do kopce, na horizontu stálo auto a vypadalo to,že tam někdo má rande a když jsme přišli blíž, tak se nám to potvrdilo. Myslím,že nebyli z naší přítomnosti úplně nadšení, ale znáte to. Život je boj. :-) Teplota v kuchyni,kde ted zrovna jsem, dosáhla 30°C a mně se začíná přehřívat mozek. Život je opravdu boj. :-)

    Javorský vrch se ukázal být rozlehlou loukou, byl nezalesněný a bylo z něj vidět široko daleko. Táňa dokonce zahledla blyštivou typickou stavbu na Ještědu. Na jedné straně jsme viděli Kletečnou a na druhé jsme pod námi zahlédli jako na dlani Děčín. Několikrát nám taky nad hlavami přelétla žlutá helikoptéra z naší ústecké nemocnice. Přestože Javorský vrch nepatřil k nejvyšším vrcholům, zasloužil si stejnou pozornost jako ty ostatní. :-) Začala jsem vybalovat šampus, zapečené párečky a vrcholové bonbóny. Nechybělo ani kafe v termosce. Jen jsem neodhadla poměr alkoholického a nealkoholického šampusu. Nakonec byl větší zájem o ten nealkoholický vzhledem k přítomnosti řidičů a mně a Táně nezbylo než se popasovat s tím alkoholickým. Ale ani jedné z nás to nevadilo. :-) Děti se po gratulaci, přípitku a po vrcholové fotografii rozběhly do všech stran a mohly popustit uzdu své fantazii. Johanka měla radost z nalezené odrazky a Honzík se vydal k nejbližšímu stohu. Svobodně a bez zábran. Honzina na chvíli zastoupil unavené rodiče a vzal si je oba na starost. Děti se na něj přímo lepí. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to ještě vydrží. :-) 

    Byly to moc příjemně strávené narozeniny. Zpátky jsme se vydali stejnou cestou a na Honzíkovi bylo vidět,že ho první vrchol trochu zmohl. Ale to chce trénink, jednou vyjde na svůj první vrchol sám bez tatínkovy pomoci. :-) Domluvili jsme se na další putování. Bohužel až na konec srpna. Jedeme příští týden do Slovinska objevovat cizí kraje. Čeká nás dvoutýdenní zasloužená dovolená. Příští týden nás zase čekají tropická vedra a pokud je přežijeme, doufám,že se ochladíme ve slovinských Alpách a pak se vykoupeme v jejich moři. To málokdo ví, že Slovinci mají taky moře, ale mají, úplně malý kousek pobřeží. A tam právě jedeme, do města Isola. Už ten název by mohl být příslibem menšího počtu lidí než bývá obvykle v přímořských letoviscích. Ale nebudeme předbíhat. Uvidíme..... Na zpáteční cestě jsme se rozloučili s lamami, které se pořád ještě pásly v ohradě a pozdravili vlaštovky i jiřičky, které se začaly šikovat na místním elektrickém vedení. Auta stála nažhavená na svých místech a rozvezla nás do svých domovů. 

    A já ? Pořád jsem ještě měla narozeniny a usnula jsem u Pelíšků. Ale kdo říká, že pořád jen musíme koukat  na televizi . :-)))