Dva vrcholy

      Druhý důvod byl mnohem radostnější. První víkend v září jsme slavili Honzinovy narozeniny. Je mu už 15. Má svou hlavu, všechno ví nejlíp a všechno co udělám já, tak mu zkazím. :-) Dokázala jsem to hned začátkem minulého týdne, kdy jsem s ním šla běhat místo Dana. Kluci začali běhat každý den a opravdu to zatím dodržují kromě dnů, kdy je Dan v práci. A právě v takovýhle den jsem se rozhodla Dana zastoupit. Terén je tu náročný a pro někoho jako já, který nikdy neběhal, téměř nezvladatelný. :-) Snažila jsem se běžet aspoň po rovině a s kopce. A přesto asi v půlce trasy mi křuplo v noze, měla jsem pocit, že se mi utrhl lýtkový sval. Rychlé pohmatové vyšetření ukázalo, že tak hrozné to není, ale přesto jsem domů dokulhala. Honzina odbíhal a zase se vracel a neustále mi opakoval, že jsem mu to běhání zkazila. :-)) 

      A ten třetí důvod byl docela obyčejný, v úterý mě skolila rýma. Prožívám ji stejně těžce jako muži, kteří tím jsou pověstní. Každý den jsem se dovlekla z práce a hned si šla lehnout, a to jsem se několikrát pokoušela otevřít notebook a něco napsat. Marně. :-) Takže až dneska, když se mi ulevilo, jsem hrábla do klávesnice. 

      Před 14 dny jsme se dohodli, že pokoříme další dva vrcholy a trasu tentokrát naplánoval Dan. Sraz jsme měli v sobotu dopoledne v 10.30 v malé vesnici Staňkovice. Zaparkovali jsme u moc pěkného kostela a počasí bylo krásné. Dokonce jsme si troufli vyrazit bez pláštěnek. Hona s rodinou tu ještě nebyl. Měli přijet všichni i s Edou z Havířova. Sedla jsem si na lavičku před budovu, která byla zároveň místním úřadem a hospodou. Bohužel obě části byly zavřené. Bez úřadu se člověk obejde, zvlášť o víkendu, ale bez hospody ? :-) Naštěstí svačiny jsme měli s sebou. Hona s Táňou a dětmi přijel chvíli po nás a pak jsme se všichni sešikovali a vyrazili směr Špičák po žluté značce. Tentokrát nás bylo 8 včetně Edy, což je poměrně hojná účast. Malinová a borůvková sezóna už byla za námi, ale houbařů jsou prý všude zástupy. Ovšem ne takhle k polednímu a tak jsme po nich mohli sbírat jen zapomenuté kousky. Táně našla krásného křemenáče, který určitě skončil v nějaké pořádné kulajdě. Aspoň takový byl plán. :-) Nevýhoda byla, že takový ztepilý, rovně rostlý křemenáč se nemohl jen tak hodit do batohu, kde by určitě ztratil hlavu. Udělali jsme si přestávku na focení s tímhle krasavcem a pak už jsme pelášili k prvnímu vrcholu. To jsme ještě netušili, že jeho dostupnost na stupnici od 1 do 10, je jednoznačně 10. Na tak zarostlý, strmý a drátem obehnaný vrchol jsme ještě nenarazili. Eda, který s námi byl teprve podruhé, nemohl uvěřit, že chceme nahoru opravdu vylézt. :-) Pozn.autora Kafe vyměňuju za svařák, jinak se k němu nedostanu. Nakonec jsme našli místo, kde už někdo před námi shodil drát a my jsme se začali prodírat hustým křovím. Neobešlo se to beze ztrát. Johanka ztratila námořnický klobouček a Jeník utržil pár škrábanců. Konec konců jako my všichni, ale on svou nespokojenost dával najevo nejhlasitěji. :-) Téměř nezdolatelný vrchol se nám nakonec podařilo pokořit a my jsme se vydrápali nahoru. Stalo se mi něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Zapomněla jsem koupit vrcholové bonbóny. Hlavu jsem měla plnou výpovědi, kterou jsem měla v pondělí podávat a navíc jsem se ráno nadopovala Ibalginem a Kinedrylem kvůli zablokované krční páteři a chtělo se mi hrozně spát. Hned po vrcholovém focení jsem se svalila do trávy. Taňa naštěstí bonbóny měla a tak bylo všechno, jak má být. Jako bonus jsme si vyfotili bedlu jedlou, která se schovávala na vrcholu ve vysoké trávě. Myslím, že Špičák se nám zapíše do paměti jako vrchol nejnedostupnější a jako takový měl svůj půvab . :-) Cesta dolů byla možná ještě náročnější, ale nakonec jsme ji zvládli. Míjeli jsme obrovské mraveniště a na úpatí kopce v hustém křoví se Táně a Edovi podařilo nalézt i ztracený klobouček, takže Johanka byla spokojená a mohli jsme pod vedením Dana pokračovat v cestě. Nejvíc zabrat dostal Hona, protože musel Jeníka vynést na vrchol a zase zpátky jako zkušený šerpa.:-) 

      Pokračovali jsme se po lesní cestě a Hona stavěl přehrady na potůčcích, jinde je zase bořil a snažil se tak měnit ráz krajiny a ovlivňovat život lesních obyvatel. Na ještě jednoho jsme za chvíli narazili. Plazil se přes cestu a Johanka na něj málem šlápla. Než se slepýšovi podařilo zmizet, Johanka ho chytila a některým z nás se ji podařilo vyblejsknout. Pak už jsme se přiblížili k Dlouhému vrchu, který patřil k těm diskrétním, snadno přehlédnutelným vrcholům,skrývajících se v křoví. :-) Muži se tam samozřejmě prodrali, ale já s Táňou jsem zrovna probírala její nástup do práce, můj výstup z práce a Johančin a Jeníkův nástup do školy a školky a spoustu jiných věcí, tak jsme jen předstíraly, že jsme vrcholu dosáhly. :-) Nicméně Dlouhý vrch byl naší skupinou dobyt a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. 

      Kostel nám ohlídal naše auta a protože jsme měli velký hlad, domluvili jsme se, že ještě zajedeme do Litoměřic na pozdní oběd. My jsme se najedli v Pivovarské restauraci, ale Hona nakonec zjistil, že má vlastně chuť na něco italského a tak pokračovali v turné po litoměřických restauracích. My jsme se mezitím vydali k domovu. 

      Poslední pozn. autora :  Svařák vyměňuju za jablečný mošt, který jsme si nechali vylisovat z našich jablek a udělal na mě takový dojem, že jsem dostala chuť se znova podívat na Pravidla moštárny. Tak zhasínáme a někdy příště.... :-)