Bukový vrch

Tak jsem tady zase po delší odmlce. Nemůžu snad ani říct zregenerovaná, protože veškerá energie načerpaná na dovolené ve Slovinsku je pryč. Ale musím se svěřit, že tam bylo krásně, ale opravdu. Není to jen fráze, která se používá, je to pravda. Byli jsme ve slovinských Alpách u jezer a přestože jsme nezdolali žádný vrchol, stálo to za to. Ale kdyby tam někdo ze čtenářů jel, určitě doporučuju se na nějaký vydat. Myslím, že i když většinou nejezdíme dvakrát na jedno místo, sem se určitě vrátíme. :-)   

        V neděli jsme se domluvili, že pokoříme další kopec v našem seznamu. Byli jsme bohužel zase v oslabení, protože tentokrát nemohla jít Johanka, která zdolávala borovici  na dvorku a zlomila se pod ní větev. Má zlomenou ruku a my jí všichni přejeme brzké uzdravení a návrat do našeho týmu. Poslední zprávy jsou, že už ji to nebolí a dobře to srůstá. Odjela s Táňou a Jeníčkem do Havířova, tak vyrazil jen Hona s Bobinou. Bobina se zúčastnila už podruhé a stala se platným členem týmu. S hledáním vhodného místa k dalšímu výletu jsme byli na řadě, ale podařilo se mi přemluvit Honu, aby to vzal za Dana, protože jsme byli v sobotu na rodinném setkání v Praze. Shodou okolností měl  Honzina narozeniny a dostalo se mu hudebního přání od francouzského dudáka, který byl také hostem na našem setkání. No řekněte, komu se to poštěstí ? A kdyby mu někdo chtěl někdy udělat radost dárkem, tak insalatissime rio mare, to zbožňuje. Letos dostal 3 konzervy. :-)) Když jsme pak večer jeli domů, domlouvala jsem se s Honou telefonem, odkud kudy a kam příští den. Nakonec byl tak hodný,že se výběru ujal sám. My jsme byli úplně společensky vydaní ze všech sil. Proto jsme taky odmítli jeho pozvání na bramboráky, prý jich bylo tolik, že i když přišla celá vesnice, pořád nám to stačilo na příští den k snídani. Česneku akorát, tak až pojedete někdy kolem,určitě se stavte. :-)  

         Ráno jsme vstali zase na poslední chvíli a než jsem připravila čaj a šťávu do termosek, udělala housky a nabalila šampus a vrcholové bonbóny, bylo zase pozdě. Byli jsme domluvení na desátou hodinu, tak jsem pro jistotu písemně avizovala pozdější příjezd. Honovi to vůbec nevadilo, protože zrovna vstával. Dan to hnal tak svižně, že jsem měla obavy, že se budu muset nejen vzdát slíbených bramboráků, ale vyhodím i skromnou snídani, kterou jsem si dala před jízdou. Zpoždění jsme stáhli na pouhých 6 minut, možná to mohlo vypadat, že ho chceme překvapit a zastihnout v pyžamu, ale  po nové silnici co teď míří na Kletečnou , se opravdu jede jak po másle. :-)  Dali jsme si cappucino a bramboráky a Hona nám pustil instruktážní film o dostavování dálnice. Vybaveni novými informacemi jsme vyrazili.

         Zaparkovali  jsme na stejném rozcestí jako při úplně prvním výletu na Pařez a vyrazili tentokrát na druhou stranu. V našem hledáčku byl Bukový vrch ( neplést s Bukovou horou, pozn. to je ta z druhého příběhu, zahalená v mlze a moje každodenní průvodkyně na cestě do práce ) . Počasí nám úplně nepřálo,  Aladin hrozil přeháňkami. A protože signál v lese nebyl takový, že bychom  mohli pravidelně kontrolovat přesun přeháněk, přestali jsme se tím znepokojovat. Vybaveni novými pláštěnkami, jsme se vydali k vrcholu. Když jsme míjeli rybník, jehož břehy byly porostlé doutníky, vzpomněla jsem si na příhodu z dětství, kdy můj mladší brácha byl dlouho podezírán z toho, že nechodí na obědy do školní jídelny. Byl malý, hubený, podle babiček až neduživý . Nakonec ho usvědčily právě takové doutníky. Měli jsme je v předsíni v rohu ve velké keramické váze a mamince se jednoho dne už zdály opelichané a rozhodla se je vyhodit. A když je vyndala, našla pod nimi spoustu zmuchlaných starých stravenek, které tam házel. Dodnes nechápu, proč je nevyhodil venku. :-) A teď jsem si vzpomněla na Honovo úsloví : " Když něco děláš, dělej to pořádně. "  Nebo choď poctivě na obědy jako já, až z tebe bude malá podsaditá holčička. Nicméně rybník s doutníky, když poprchává, působil nostalgicky. Ne že by přímo vybízel k vykoupání se, ale lhala bych,kdybych neřekla, že mě to nenapadlo. Vzpomněla jsem si, když jsme se v dešti procházeli ve Slovinsku u Bohinjského jezera, kde jsme byli skoro sami, až na osamělého rybáře a jednu nahou koupající se slečnu a její malé obecenstvo, které nedočkavě sedělo na břehu a čekalo s napětím, jestli se vynoří. Tentokrát zůstalo jen u představ. :-)  My jsme pokračovali dál, až najednou někdo vykřikl, že jsme tady. Nemusím říkat, že mě to zase překvapilo, protože nic nenasvědčovalo tomu, že už jsme dobyli. Tak jsme se postavili do vysoké trávy a střídavě jsme udělali několik snímků. Dan nakonec umístil foťák na ohradu, abychom si mohli udělat jednu společnou. Hona má do příště za úkol naučit Bobinu naše zvolání : Vrchol je dobyt. A to už byl pro mě signál, abych vytáhla šampus z izolační tašky a Honzina si poprvé otevřel šampus bez okřikování : Pozor lustr a nevyraž mi oko . Přestože jsme měli malý alkoholický a velký nealkoholický, nakonec jsem zbyla na alkohol zase sama. Řidiči si jen cucli a já jsem musela do sebe vyklopit více než 3 deci. Možná to někomu přijde žalostně málo, ale mně to stačilo. Motaly se mi nohy a vykřikovala jsem ještě větší blbosti než obvykle. Prostě Táňa tam chyběla, aby mi pomohla a Bobině nechtěl nechat Hona olíznout ani špunt. :-) Možná jsem se už někdy zmínila, že když něco popíjím, jsem schopná si to vychutnávat celé hodiny a tak dlouho na mě ostatní nechtěli čekat. Dál jsem musela pochodovat i s kelímkem. Příjemná pěšina, která se ztratila v lese, se změnila na prudký sráz, se kterým by měl potíže i mnohem střízlivější turista než jsem byla já. Nakonec se nám podařilo se sesunout až dolů. Ale příště žádné bubliny. Musím vymyslet nějakou adekvátní náhradu na tyhle vrcholy s přípitkem. Třeba Martini  do šejkru : Protřepat, nemíchat a pak pevně uzavřít. Nový James Bond by mi mohl být inspirací. Blízký močál jsme obešli úctyhodným obloukem, udělali dalších pár fotek  a já jsem navrhla ještě jednu přestávku na lavičce. Miluju přestávky, ať jsou mezi čímkoliv. Dali jsme si poslední vrcholové bonbóny a mně se podařilo pořádně vyfotit skákající Bobinu.

          Když jsme došli k autům, dohodli jsme se, že ještě zajedeme do Ústí na obědovečeři. A tak jsme skončili výlet v mexické restauraci, kde jsme si vyprávěli o svých cestovatelských snech. Ale ty si necháme pro sebe, aby se nám jednou mohly splnit. :-)

          A teď mi to nedá a musím se zmínit o svém včerejším objevu. Odpoledne jsem kontrolovala záhonky na naší zahradě a všimla jsem si pod švestkou nějakého hemžení. Byli tam 4 malí ježci a všichni se ládovali spadanými švestkami. Když jsem si je chtěla vyfotit, stočili se do klubíčka, jak to ježci dělávají. A já jsem si vzpomněla na to, jak jsem v mládí byla na kolečku na chirurgii a primář mě pořád vypisoval na výměny kardiostimulátorů, které se dělají pod rentgenem. Většinou jsem asistovala mladým začínajícím doktorům a když mě tam jeden viděl už asi počtvrtý, povídá : " Ivo, ty už jsi tady zase ? Počkej, jednou se ti narodí ježci. " A měl pravdu. :-)) A tak jsme je s Danem večer zapili červeným burčákem.