Buková hora

 

 

           Výlet na Bukovou horu,když si na to vzpomenu,musím se smát,přestože nebylo vůbec nic vidět a o nějakých výhledech nemohla být řeč,patřil tenhle výlet, alespoň podle mě, k těm nejromantičtějším. :-)  Tady mi to nedá a musím se zmínit ,co tomu předcházelo. Dobývání jsme naplánovali na neděli 25.1.,tedy 14 dní po prvním výletu. Všichni jsme se těšili a přípravu si vzal na starosti zase Hona,myslela jsem,že to tak bude vždycky,každý člen by měl dělat v rámci přípravy to,co mu jde nejlíp,pak se nemůže stát nic nepředvídaného. Pár dní před výletem mi Hona napsal,že je nastydlý,tak jsem mu nabídla,že to odložíme,přišlo mi to tak správné,já bych se taky nerada někde zmítala s nudlí u nosu. Hona ale řekl,že to DÁ. Dnes tak úderná věta. Tak jsem mu doporučila,ať alespoň leží v každé volné chvilce a potí se. Jsem přeci jen lékař a nemohla jsem si odpustit tuto odb(p)ornou radu. :-) V pátek jsem si všimla,že se pohybuje někde na nábřeží v Děčíně,zrovna jsme se chystali s Honzinou do Tesca nakoupit ještě nějaké pamlsky na cestu. Tak jsem se ho zeptala,jestli se potí. Dalo by se to tak říct,přišla odpověď. A to už jsem tušila,že to nebude v posteli,ale v záři reflektorů u místního fotografa,kam se přijeli nechat zvěčnit s celou rodinou. V Děčíně máme nejen výborné fotografy,ale i spisovatele a vůbec umělci tady mají silné podhoubí. :-)) To bude tou malou nadmořskou výškou,dobře se nám tady okysličuje mozek. A protože slíbili,že až sem pojedou,tak nás navštíví,čekala jsem přepadovku. Dřív bych mu vyspílala,že nám měl dát vědět dopředu,abych se mohla připravit,ale teď už jsem v klidu. Myslím,že tím potrestá jen sám sebe,protože místo koláče nebo bábovky,pak dostane jen housku se salámem. Nepatřím mezi ty ženy,které mají napečeno, co kdyby náhodou. :-) Nakonec jsme se dohodli,že přijedou,až pojedou kolem. Vždycky mi přišlo legrační,proč se říká : Stavte se,až pojedete kolem. Nikdy přeci nejedeš kolem,pokud nebydlíš vedle nebo nechodíš za sousedem, ať už za jakýmkoliv účelem. :-)  Pokud by mě něco takového napadlo, vzpomenu si na francouzský film s Gerardem Depardieu Žena od vedle a hned mě to přejde. Je to velmi poučný film,ale to jsem zase sešla z cesty. Za chvíli Hona zase telefonoval,nejdřív jsem si myslela,že mě chce nainstruovat  do jakého hrnku chce čaj a kolik kapek mléka,ale dozvěděla jsem se,že mají prázdnou gumu. Myslela jsem,že jde o žert a chtěla jsem něco vtipného odpovědět,ale pak mi došlo,že jsem vlastně takový přítel na telefonu a poslední záchrana v cizím nepřátelském,nebála bych se říct až mafiánském městě. Děčín je velmi rozmanité město a nedlí tu jen spisovatelé na lavičkách,čekající na svou múzu. :-)) Kdo viděl seriál Cirkus Bukowski,dá mi určitě za pravdu. Mohli být rádi,že neskončili na špalkách. Okamžitě jsem začala organizovat záchrannou akci. Vzbudila jsem Dana,který spal na gauči a myslel si, že to tak bude celý večer. Rozdělili jsme si úkoly, Dan začal hledat všechny potřebné náležitosti na výměnu pneumatiky a já jsem jela napřed jako morální podpora nebo jako předvoj nebo tak něco. Taky mě napadlo,že bych mohla vzít napřed Táňu a děti,kdyby si připadali v rozbitém autě na nábřeží stísněně. :-)  Nakonec se ukázalo,že největší problém jsou zarezlé Šrouby a Matice a ne a ne se pustit. Dan přijel po chvíli a bylo to celé v rukou mužů. Nakonec mě vyslali na nejbližší pumpu pro rozvolňovač rzi. Mezitím se s tím muži se ctí poprali a výměna se zdařila. Návštěva nakonec taky proběhla a došlo i na černý čaj s mlékem a housku se salámem. :-)   

 

 

To be continued ,,,,          

 

 

          Přišla neděle a my jsme vyrazili. Sraz jsme měli zase podle souřadnic a tentokrát nás čekalo i nějaké překvapení. Hona s tím dělal velké tajnosti,ale věděli jsme,že půjdeme k někomu nejspíš na návštěvu. Vypadá to, jako by si vzal za cíl seznámit nás s co nejvíce lidmi a donutit nás ke komunikaci. Naše rodina je na tohle poměrně tuhý materiál,my si nejraději každý zalezeme do jednoho kouta a čteme si, díváme se na film nebo hledáme něco na internetu. Prostě doba přeje introvertům. Ale kdybych někdy zůstala sama osamocená, určitě téhle jeho dovednosti využiju a budu se snažit udat. :-) Cesta k místu srazu byla tentokrát dobrodružná,ačkoliv dole u Labe nebylo po sněhu a námraze ani památky, čím víc jsme se blížili k Bukovce, tím víc to klouzalo. Na místo jsme dorazili zas až druzí,přestože jsme to měli tentokrát i blíž. Když jsme vystoupili z auta všude bylo úplně bílo,nejen na stromech,kde z větví do stran trčely několikacentimetrové ledové jehlice,ale i nebe bylo pokryté hustou mlhou. Kdo by chtěl hledět do dáli,měl by smůlu,ale jinak to byla nádhera. Možná je to tím,že se mi to líbilo,že mám ráda černou a bílou a tohle opravdu černobílý film byl. :-) Po pár desítkách metrech  jsme dorazili k Bukovce, která se   tyčila majestátně v mlze a vůbec ji nevadilo,že někde u její paty se snažíme o snímek. Musím přiznat,že trochu rozčarovaná jsem byla,protože kolem ní jezdím každý den do práce a vždycky jsem měla pocit,že dává pozor, abych dojela domů celá a nevracela se zpátky do Masarykovy nemocnice po kouskách. Kdo někdy jel po silnici kolem Labe z Děčína do Ústí tak ví, o čem je řeč, protože tam to sviští jak na dálnici a i když jsou tam jen pruhy dva, někteří řidiči z ní chvílemi dělají tří až čtyřproudovku. Není divu,že to jedna Bukovka neuhlídá,tam by měla šichtu celá armáda Andělů všedního dne. Tím jsem chtěla říct,že ji považuju tak trochu za svou a mrzelo mě,že ji neuvidím zblízka. Možná někdy dojde na Vrcholy II a já ji uvidím zblízka.

           Vyfotili jsme se u rozcestníku,vedle kterého stála Děčínská bouda,která marně čekala na svého provozovatele a naproti ní se pod smrčky krčil jeden malý trpaslík čekající na svou Sněhurku. A že tady by se jí spalo, takové ledové království by nevystřihl ani Walt Disney. Byla jsem tak uchvácena okolní bílou záplavou,že jsem si nezapamatovala název vyhlídky,na kterou jsme přišli. Zeptám se ostatních členů a určitě to napravím. Byl to tady učiněný ráj, přestože nám vyhlídka svoje výhledy skryla za hustou mlhu. Srdce každého introverta by tu zaplesalo. Nikde nikdo a to po celou dobu našeho výletu. Vydali jsme se ještě kousek dál a vybalili svačiny na další vyhlídce,která vlastně ani vyhlídkou nebyla. Nebe zešedlo a vypadalo to,že bude každou chvíli sněžit. Když jsme šli po zasněžené louce k lesu,představila jsem si,že najednou odněkud vyběhne smečka vlků nebo se nad námi objeví hejno havranů. Ten havran možná. Ale vlci ? Prý jsou to plachá zvířata a když je chceme vidět, vydáme se do děčínské zoo,kam je chodíme pravidelně navštěvovat.

           Hona naplánoval výlet kratší a tak jsme si slíbili,že si to příště vynahradíme,až se úplně vylíže z virózy. Což se mu nakonec i přes naši lékařskou péči podařilo. Přežil,i když to jednu chvíli tak nevypadalo. Potom jsme sjížděli níž a níž, sněhu stále ubývalo, až jsme sjeli do malebné vesničky,kde jsme zastavili před jednou chalupou. Přivítal nás doktor Rejholec, chirurg z děčínské nemocnice. Něvěděl pranic o naší existenci a zřejmě jen tušil,že mu tam Hona přivleče nějaké své známé na čaj. Jeho sympatická žena nám ho uvařila a chvíli jsme si povídali. Když jsme tam seděla už nějakou dobu mlčky,řekla jsem si,že taky přispěju trochou do mlýna a začala jsem mu vyprávět,jak jsme spolu před 20 lety drželi háky na operačním sále v ústecké nemocnici. Podle výrazu v jeho tváři mi bylo jasné,že vůbec neví,která já jsem a nejspíš ho i překvapilo,že jsem lékař. No i mikrobiolog musí projít chirurgií,aby si uměl zaštupovat ponožky. A i mně se poštěstilo na sále položit pár stehů. :-) Když jsme se rozloučili, jeli jsme směr Děčín a protože svačina nebyla moc velká a měli jsme už hlad,zajeli jsme ještě do restaurace Výpřež. Když jsme se posilnili, pozvali jsme ještě Honu s Johankou na štrůdl. Chtělo by se mi říct domácí,ale bohužel jsem ho koupila zmrzlý v Tescu. Na nápravě už se pracuje, 

na každý výlet upeču něco sladkého. To je můj plán. A příště ? Příště plánuju já,tak to určitě bude stát za to. Ale to se nechte překvapit. :-))                            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

          Přišla neděle a my jsme vyrazili. Sraz jsme měli zase podle souřadnic a tentokrát nás čekalo i nějaké překvapení. Hona s tím dělal velké tajnosti,ale věděli jsme,že půjdeme k někomu nejspíš na návštěvu. Vypadá to, jako by si vzal za cíl seznámit nás s co nejvíce lidmi a donutit nás ke komunikaci. Naše rodina je na tohle poměrně tuhý materiál,my si nejraději každý zalezeme do jednoho kouta a čteme si, díváme se na film nebo hledáme něco na internetu. Prostě doba přeje introvertům. Ale kdybych někdy zůstala sama osamocená, určitě téhle jeho dovednosti využiju a budu se snažit udat. :-) Cesta k místu srazu byla tentokrát dobrodružná,ačkoliv dole u Labe nebylo po sněhu a námraze ani památky, čím víc jsme se blížili k Bukovce, tím víc to klouzalo. Na místo jsme dorazili zas až druzí,přestože jsme to měli tentokrát i blíž. Když jsme vystoupili z auta všude bylo úplně bílo,nejen na stromech,kde z větví do stran trčely několikacentimetrové ledové jehlice,ale i nebe bylo pokryté hustou mlhou. Kdo by chtěl hledět do dáli,měl by smůlu,ale jinak to byla nádhera. Líbilo se mi to, protože mám ráda černou a bílou a tohle opravdu černobílý film byl. :-) Po pár desítkách metrech  jsme dorazili k Bukovce, která se   tyčila majestátně v mlze a vůbec ji nevadilo,že někde u její paty se snažíme o snímek. Musím přiznat,že trochu rozčarovaná jsem byla,protože kolem ní jezdím každý den do práce a vždycky jsem měla pocit,že dává pozor, abych dojela domů celá a nevracela se zpátky do Masarykovy nemocnice po kouskách. Kdo někdy jel po silnici kolem Labe z Děčína do Ústí tak ví, o čem je řeč, protože tam to sviští jak na dálnici a i když jsou tam jen pruhy dva, někteří řidiči z ní chvílemi dělají tří až čtyřproudovku. Není divu,že to jedna Bukovka neuhlídá,tam by měla šichtu celá armáda Andělů všedního dne. Možná někdy dojde na Vrcholy II a já ji uvidím zblízka.

 

           Vyfotili jsme se u rozcestníku,vedle kterého stála Děčínská bouda,která marně čekala na svého provozovatele a naproti ní se pod smrčky krčil jeden malý trpaslík čekající na svou Sněhurku. A že tady by se jí spalo, takové ledové království by nevystřihl ani Walt Disney. Byla jsem tak uchvácena okolní bílou záplavou,že jsem si nezapamatovala název vyhlídky,na kterou jsme přišli. Zeptám se ostatních členů a určitě to napravím. Byl to tady učiněný ráj, přestože nám vyhlídka svoje výhledy skryla za hustou mlhu. Srdce každého introverta by tu zaplesalo. Nikde nikdo a to po celou dobu našeho výletu. Vydali jsme se ještě kousek dál a vybalili svačiny na další vyhlídce,která vlastně ani vyhlídkou nebyla. Nebe zešedlo a vypadalo to,že bude každou chvíli sněžit. Když jsme šli po zasněžené louce k lesu,představila jsem si,že najednou odněkud vyběhne smečka vlků nebo se nad námi objeví hejno havranů. A protože to zůstalo jen v mých představách,budeme dál chodit vlky navštěvovat jen do děčínské zoo. J

 

           Hona naplánoval výlet kratší a tak jsme si slíbili,že si to příště vynahradíme,až se úplně vylíže z virózy. Což se mu nakonec i přes naši lékařskou péči podařilo. Přežil,i když to jednu chvíli tak nevypadalo. Potom jsme sjížděli níž a níž, sněhu stále ubývalo, až jsme sjeli do malebné vesničky,kde jsme zastavili před jednou chalupou. Přivítal nás doktor Rejholec, chirurg z děčínské nemocnice. Nevěděl pranic o naší existenci a zřejmě jen tušil,že mu tam Hona přivleče nějaké své známé na čaj. Jeho sympatická žena nám ho uvařila a chvíli jsme si povídali. Když jsem tam seděla už nějakou dobu mlčky,řekla jsem si,že taky přispěju trochou do mlýna a začala jsem mu vyprávět,jak jsme spolu před 20 lety operovali v ústecké nemocnici. Tedy on operoval a já držela háky. Podle výrazu v jeho tváři mi bylo jasné,že vůbec neví,která já jsem a nejspíš ho i překvapilo,že jsem lékař. No i mikrobiolog musí projít chirurgií,aby si uměl zaštupovat ponožky. A i mně se poštěstilo na sále založit pár stehů. :-) Když jsme se rozloučili, jeli jsme směr Děčín a protože svačina nebyla moc velká a měli jsme už hlad,zajeli jsme ještě do restaurace Výpřež. Když jsme se posilnili, pozvali jsme ještě Honu s Johankou na štrůdl. Chtělo by se mi říct domácí,ale bohužel jsem ho koupila zmrzlý v Tescu. 

 

            Ale řekla jsem si, že na každý výlet upeču něco sladkého. To je můj plán. A příště ? Příště plánuju já,tak to určitě bude stát za to. Ale to se nechte překvapit. JJ