4 vrcholy

     Ale od začátku. Sraz jsme měli v 10.00 ve vesničce Dřevce a už doma jsme zjistili, že to nestíháme. Tak jsem setkání posunula o 20 minut a to nevěstilo nic dobrého. V Ústí jsme zjistili, že jsme se vydali nazdařbůh a ne podle navigace a zpoždění neustále naskakovalo. A když jsme se konečně vydali správným směrem, byla silnice na Litoměřice zavřená a čekala nás objížďka. Hona s celou rodinou už byl na místě a netrpělivě přešlapovali na startu. Ale znáte to. Co se vleče neuteče. :-) Nasadili jsme ostré tempo a byli jsme zvědaví, jak dlouho to Hona s krosničkou na zádech vydrží. Po chvíli jsem měla pocit, že to spíš nevydržím já. Zachránil mě malý Jeník, který se nechtěl nechat na vrchol jen tak pasívně vynést a rozkmital krosničku do všech stran. Když se dostal konečně na zem, naše tempa se sladila. :-)  A protože chodíme pořád novými a nevyšlapanými cestami, po kolena, po pás i po krk ve vysoké trávě, probudili jsme všechna klíšťata v širokém okolí. Že jich ale bylo. Někteří z nás je dokázali zneškodnit ještě dřív než našla nejpříhodnější místo na zakousnutí, ale přesto jsme si pár exemplářů přinesli domů. Copak my jsme proti klíšťové encephalitidě dostatečně proočkovaný, ale Kletečňáci to nechali osudu. :-) Jak už jsme byli rozběhnutý, málem bychom minuli Kotolský vrch, který byl naším prvním cílem. Zkušený čtenář určitě už ví, co následovalo : radostný pokřik, focení a hlavně modré z nebe v podobě vrcholových bonbónů.A pak už jsme pokračovali  dál. Čekal nás Velký obr. A právě v tuto chvíli se mi splnil další sen. Na vrchol jsme se dostali cestou s kopce. Na Johance a Jeníkovi už byla vidět únava a nebylo divu, trasa měřila tentokrát přes 10 km. A protože bylo kolem poledne a sluníčko probleskovalo mezi stromy, udělali jsme si obědovou přestávku. Táňa nám k obložené housce přidala příběh o postarší  americké turistce, která se vydala se svou kamarádkou na dlouhý pochod . Po té co se od ní kamarádka odpojila, sešla z cesty a přestože byla od ní jen pár desítek metrů, už se nedokázala vrátit a zahynula. Myslíte, že to není možné ? Já tomu věřila beze zbytku. Měli jste mě vidět minulý čtvrtek na kruháči v Dejvicích. Přestože mě Dan navigoval po telefonu a navigace se taky snažila, nedokázala jsem najít tu správnou cestu ven a chodila jsem pořád dokola. :-)) Dan si pro mě musel přijít. A právě proto jsou muž a žena spolu. Výborně se doplňují. On ji vytáhne bezradnou z kruhového objezdu a ona mu najde třeba pomazánkové máslo v lednici. :-)  Ale zpátky. Za každým vrcholem je spousta námahy a odříkání a někdy i nějaká ta ztráta. A to bylo právě tady. Kdo by snad náhodou šel na Velkého obra, možná uvidí se na větvi houpat Honův dalekohled, který tam zapomněl. A nálezný? Když ho v pořádku dopraví na Kletečnou, získá unikátní kolekci vrcholových bonbonů. :-) Alespoň myslíme,že zůstal na Obrovi, protože ho měla Táňa na krku na jedné z fotek právě tady.

     Ale my tehdy ještě nic netušíc jsme pokračovali směrem k třetímu vrcholu Skalky. A opravdu byla to malá skála uprostřed stromů, nezkušený turista by si ji sotva všiml. Tady jsme se znova vyfotili a dojedli poslední zbytky jídla, modré z nebe vystřídala gejša. Úplně nakonec jsme si nechali Hradišťanskou louku, je to nejvýše položená louka v Českém Středohoří, kde v minulosti rostly orchideje a přestože tam teď už nejsou, louka je opravdu nádherná a stojí za návštěvu. Jen to vrtkavé počasí. Když jsme se k ní blížili, zatáhlo se a začalo hřmít. Sotva se před námi otevřela v celé kráse, začalo hustě pršet a padat kroupy. Jako by nás to chtělo vytrestat za to ranní zpoždění, ta třičtvrtě hodina nám chyběla. Okamžitě jsme se stali takovými malými hromosvody a tak jsme rychle zapadli do lesa a začali si oblékat pláštěnky. Jen Hona s Jeníkem došli až k vrcholu, v podstatě s nasazením života. A víte že, je větší pravděpodobnost, že do vás uhodí blesk než že vyhrajete první ve sportce ? Tím se řídím a proto bouřku raději sleduju za oknem. Ale tady nám nezbývalo nic jiného než vyrazit na zpáteční cestu k autu. Každý z nás podle svého vybavení začal postupně vlhnout. Já například jsem měla nepromokavou bundu a boty, ale z kalhot mi crčela voda proudem. :-) Než jsme urazili ty zbylé tři kilometry pršet přestalo a začalo svítit sluníčko. V Dřevcích jsme si slíbili, že louku navštívíme ještě jednou a podíváme se, jestli nám obr pohlídal dalekohled. A taky se pořádně dovybavíme, co se týká deště. Hona mi pak poslal nabídku na pláštěnku z Hudy sportu, za kterou by se nemusel stydět ani Fantom opery a která by nás před deštěm určitě ochránila. Jestli jsem to dobře pochopila, tak když si ji pořídí každý člen rodiny, dají se mezi sebou propojit a vytvoří rodinný stan. :-)  

    Omlouvám se za dvoutýdenní zpoždění než jsem příběh vytvořila, ale ne vždy to jde úplně samo. Teď mě rodina odvolává na zahradu, že si musím nutně opéct buřta.  Třeba se někde potkáme, možná v Benátkách u hotelu Danielli, kde na balkoně sváděla Anjelina Jolie Johnnyho Deppa ve filmu Turista. :-)

    Ale teď zpátky do reality. Už hoří.